K vánočnímu kouzlu u nás patří, že se kozy (capre) prodávají přímo na ulici, chovají se v kádích, vyprávěla paní – ó, incantevole (kouzelné), podivovali se Italové. – Někteří lidé si kozy nechávají zabít rovnou. Praští jim je palicí do hlavy a podříznou krk, to je hned, šupito presto (orribile, špitli Italové a trochu zbledli), jiní si je živé berou domů, z čehož mají radost především děti, nadšeně líčila dál ona žena naše vánoční zvyky.
Eh, a kde je chováte, ty živé kozy? Žena již čekala na tuto otázku: no ve vaně přece, napustíme jim vodu a děti si tam s nimi hrají. – No to je úžasné, zírali Italové. Netušili jsme, že Češi jsou tak zvláštní, takové zajímavé zvyky, jako by, s prominutím, barbarico, arcaico... A co s nimi děláte pak? – No, pak je tatínek musí zabít. Vezme si na to kladivo, někdo jim pižlá hlavu pilkou. Někteří tatínkové jsou hrozně nešikovní, bývá kolem toho plno legrace... Madonna mia, ubohé kozy! Není to trochu, jaksi, brutale, nemyslíte? – Ale ne, ony nic necítí. A víte, že je někteří lidé chodí házet do Vltavy? – O, pazzi cechi! Blázniví Češi.
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor LN
