Ceny Magnesia Litera, které byly v neděli předány, nejsou jen tak obyčejnými cenami, nýbrž je to i trochu divadlo. Jeho autorem byl letos filmař a literát Benjamin Tuček.
* LN Co si vůbec o takových věcech, jako jsou literární ceny, myslíte?
Myslím, že smysl jakýchkoli cen tkví právě v jejich smyslu, teda když jde o cenu respektovanou, udílenou s fundamentem znalosti a citu. Podle kvality knížek, které jsou nominované nebo vítězí, o smyslu cen Magnesia Litera nepochybuju. Literu vymyslel a dokázal zrealizovat literární kritik a novinář Pavel Mandys s úmyslem vyzdvihnout mimořádné literární a nakladatelské počiny. Proč by v zemi, kde se natáčí několik desítek filmů ročně a udělují se Čeští lvi, nemohly dostávat výroční ocenění i knihy, kterých se u nás vydává za rok patnáct tisíc?
* LN Když jste sledoval Annu Geislerovou, když „hrála“ váš scénář, měl jste pocit, že jste to napsal vy, nebo že to jsou její slova a vy už jen sledujete, co bude dál?
S Aňou na scénáři pracujeme společně, její vklad je zásadní a inspirativní. Ona mě ostatně k té práci loni pozvala. Není to tak, že by se musela naučit text nazpaměť a pak ho perfektně oddrmolit. To by nekorespondovalo s jejím naturelem ani s podstatou scenáristické práce, jak ji chápu a chci dělat. Nejen při přípravě slavnostního večera, ale obecně při psaní jakéhokoli textu určeného k živé interpretaci. Nejsem posedlý nějakou doslovností, všem nám jde o spontaneitu, lehkost a řekněme šmrnc a zároveň o přesnost. Aňa je spontánní a umí být i přesná, navíc je pohotová a vtipná.
* LN Kdyby jste měl psát příští rok opět scénář, co by bylo na řadě teď?
Literatura je svojí podstatou intimní záležitost vztahu mezi autorem a čtenářem, předávání cen v přímém televizním přenosu rozhodně intimní není. Litera bude mít za rok desáté narozeniny, třeba je oslavíme všichni společně a pokusíme se najít cestu, jak ty podivně nespojitelné světy smysluplně propojit a přimět ke komunikaci. Jestli se nějaké možnosti vyčerpaly, může to znamenat, že jiné vyvstávají. Westernům, sci-fia hororům se asi vyhneme, ale možná ve Stavovském pořádně vygruntujeme.
* LN Před půl rokem jste vydal v Labyrintu knihu krátkých textů VKV (Velmi krátké vlny). Četl jsem je a četl jsem i recenze, na kterých bylo zábavné i zajímavé, že jejich pisatelé si s nimi vůbec nevědí rady. Bavil jste se u toho?
Myslím, že se bavil hlavně nakladatel Joachim Dvořák, který mi ty recenze posílal. Zaujalo mě, jak postoje oscilovaly mezi vřelým přijetím a uraženým kopnutím, jako by si jejich pisatelé brali tu knížku bůhvíjak osobně. A přitom se vůbec neznáme, s většinou z nich jsem nikdy ani nemluvil. V olomoucké redakci Českého rozhlasu vznikla před Vánocemi hraná dramatizace některých povídek, představa, že ty příšernosti pouštějí v čase adventu z rádia, mě potěšila.
* LN A bavil jste se u psaní vy?
Psaní dává možnost pronikat do jiné reality, vytvářet ji, konstruovat v ní specifické vztahy a prožívat je jinak, než jsme zvyklí. A potom se vracet zpátky. Je zábavné konfrontovat ten konkrétní, námi dosažený stupeň poznání o světě, ve kterém žijeme, s tím, co nabízí fantazie. Pak se můžete ptát, kde se to bere, jestli vám to diktuje grafomanie nebo jiné mánie. Na rozdíl od intuitivní improvizace, třeba hudební, je psaní složitější, vědomý proces, spontaneita je soustředěna do okamžiku nápadu, ostatní už je mnohem větší práce, kterou ovlivňuje netrpělivost, nesoustředění, různé problémy s lidmi a s věcmi. Ale určitý, poměrně velký pocit uspokojení to přináší, s přáním a touhou, aby to byla zábava hlavně pro čtenáře.
* LN K čemu máte blíž, k filmu, nebo k literatuře? A k lidem od literatury, nebo od filmu? To jsou dvě odlišné věci...
Nikdy mě nenapadlo to takhle rozdělovat. Spíš se ptám, kudy vedou ty odlišné cesty vyprávění slovem a obrazem, kdy se dají spojit a kdy je lepší takové úvahy nechat plavat. Zásadní rozdíl je v realizaci. Film je týmová práce, musíte komunikovat a spolupracovat s lidmi, kteří výsledek ovlivňují často víc a někdy líp, než byste tušil. Takže je dobré jim naslouchat. Jako děti jsme s bráchou Danielem (filmový producent) koukali na němé grotesky a pak se kopali do zadku. Tam se zřejmě vzala ta chuť točit filmy a mít podobné kamarády. Když jsem napsal scénář filmu Děvčátko, ještě dlouho trvalo, než jsme ten film natočili. Pak jsem s ním dva roky objížděl festivaly po celém světě a potkával spoustu lidí, což bylo někdy dost únavné. Po vydání Velmi krátkých vln jsem zdaleka tolik lidí nepotkal. Takže asi máte pravdu, jsou to úplně odlišné věci.
* LN Jste spoluautorem scénáře filmu Protektor. V čem to spoluautorství spočívalo? Jak to vypadalo? Každý napsal kus? Měli jste rozhozené postavy? Jeden byl na psychologii, druhý na reálie, třetí na dialogy?
Témata naštěstí máme s Markem Najbrtem a Robertem Geislerem společná, společně také hledáme námět a rozhodujeme se, čemu věnujeme úsilí a energii příštích pár let práce na filmu. V tomhle rádi spolupracujeme s producentem Mistrů a Protektora Milanem Kuchynkou. Mnohaleté přátelství tří lidí ale nechci zjednodušit do podoby návodu, jak psát filmy ve třech. Podstatné a velmi praktické je připojení k internetu a demokratický princip hlasování.
* LN A chtěl byste natočit další film? Dala by se zfilmovat některá z vašich povídek?
Povídky Velmi krátké vlny jsem psal mimo jiné proto, abych zjistil, jestli z některé nemůže být film. Myslím, že jako knížka jsou lepší. Víc než rok natáčím dlouhometrážní dokumentární film o vzniku nového územního plánu Prahy a dlouhodobě pracuju na dokumentu o tantře. S Markem a Robertem připravujeme scénář. A další film natočit určitě chci, proč by ne?
