Ulice jsou tam čisté a domy opravené a většinou nepočmárané. Dá se tam všude jezdit bezpečně na kole a chodit pěšky. Žije se tam dobře mladým i starým. Může se nad tou vídeňskou útulností (Gemütlichkeit) sice někdo pošklebovat a říkat, že to jsou kritéria pro měšťáky, ale to je tak všechno, čeho je takový kritik schopen. Kdo Vídeň trochu zná, ví, že na tom prvním místě něco bude.
Praha až na 68. místě
To naše zlatá Praha je až na 68. místě. To je dost velký rozdíl, zvláště jsou-li ta dvě města od sebe tak blízko a mají-li tolik společného. Třeba Příkopy, Panskou ulici, štrúdl a tradici domovníků. Dlouho také měla společnou hymnu, vladaře a jízdní řád. Měli jsme i společný parlament, který byl pro Čechy tak hrozný, že ho několikrát málem zbourali. Nutno říci, že v tom nebyli sami.
Není to ještě tak dávno, kdy obě města pojila láskyplná nenávist pocházející právě z té příbuznosti a z toho, že mezi nimi nebyl zas takový rozdíl. Moderní dějiny Čechů jsou de facto prodchnuty snahou se Vídně a jejího vlivu zbavit, odrakouštit se, „odvídeňštit se“. To se povedlo tak dobře, že jsme nyní až na tom 68. místě. Lze to považovat za velký národní úspěch.
Útěchou nám může být, že celá třetina obyvatelstva je ve Vídni nějakým způsobem s Čechy spřízněná, má nějakou českou babičku či moravského pradědečka, kteří tam přišli jako kojné, kuchařky, kočí, cukráři, zedníci a podobně. Dalo by se tedy říct, že bez Čechů by Vídeň nebyla tak dobrá a ono prvenství je i český úspěch. Škoda, že ho nějak nelze přenést do Čech. Potvrzuje se tím, že Čech bývá často velmi úspěšný, ale potřebuje se přitom zbavit Čech. Možná, že to je klíč k českému úspěchu.