V dětství jsem si, jako mnozí v mém okolí, přál býti zachráncem divoké africké zvěře. Bylo to tím, že jsem byl zasažen filmem, který k nám dorazil, právě když jsme byli na takové věci obzvláště citliví.
Hraje v něm hezká blonďatá sportovní žena v safari obleku a má každou chvíli vlahé oči, které upírá na svého statného vousatého muže George. Strašně touží zachránit jedno roztomilé lvíče, které zbylo po lvu-lidožroutovi. Ale nejen zachránit, ona ho chce také vrátit do divočiny, kam patří. A snaží se o to tak usilovně a tak procítěně - a do toho navíc hraje tklivá hudba -, že ještě teď mi vlhnou oči. Lvice se nakonec prohání plavnými skoky po savaně, je zase divoká a svobodná a bylo to, musím to říct s Nezvalem, „něco tak krásného, co drtí / zapomnění na stesk života a smrti“. Film se jmenoval Volání divočiny, lvice samozřejmě Elsa a ta mírně hysterická paní Joy Adamsová.
Asi jen málokdo u nás tehdy věděl, že je to vlastně naše krajanka, jednu dobu spoluobčanka, jak se potom říkalo: sudetská Němka. A bůhví, kolik lidí to tehdy vědělo v Opavě, kde se jako Friederike Gessnerová právě před sto lety (20. ledna 1910) narodila. Teď už se to snad ví, v ulici, kde prožila dětství, má pamětní desku, kterou tam odhalili v devadesátých letech. Klidně bych po ní i tu ulici pojmenoval, i když v tom městě prožila jen dvanáct let života. Pak se odstěhovala s matkou do Vídně. V tom si byli podobní se Sigmundem Freudem, i když ten opustil Příbor již jako pachole. Jisté psychoanalytické souvislosti by se ovšem daly také nalézt, neboť prý její láska ke zvířatům byla kompenzací za nedostatek citu ze strany matky.
Asi nejslavnější bílá žena v Africe se na onen kontinent dostala vlastně proti své vůli: její snoubenec a první manžel byl Žid a do Afriky vlastně prchali před rasovými zákony. Tím se příkře odlišuje od druhé nejslavnější africké ženy německého původu, Leni Riefenstahlové, jejíž poměr k nacistickému režimu je dobře znám. Joy Adamsová prožila bohatý a asi plný život, malovala a její knihy se staly bestselery. Zabil ji v roce 1980 černošský sluha, když od ní dostal výpověď kvůli drobné krádeži. Prý vycházela lépe se zvířaty než s lidmi, což může mít ony opavské kořeny.
Já jsem se zachráncem divoké zvěře nestal. Ale volání divočiny mi zní jak tklivá píseň věčného návratu do africké savany, odkud konec konců celé lidstvo pochází.
O autorovi| Jiří Peňás redaktor LN
