Irský dramatik Brian Friel si u nás získal pozornost především svou hrou Tanec na konci léta, kterou uvedlo několik scén. Jeho Listy důvěrné se však od ní zásadně liší. Těžko říct, proč Friela zaujal právě Janáčkův kvartet svázaný s jeho milostným vztahem k mnohem mladší vdané ženě Kamile Stösslové.
Poslední Janáčkova láska Snad ho zajímal právě ten moment, kdy dílo je vykládáno ze souvislostí osobního života tvůrce a zapomíná se na to, že ať je inspirováno čímkoliv, jde o útvar zcela autonomní. Je tedy tak důležité zjistit, jak to doopravdy s poslední Janáčkovou láskou bylo, nebo nechat promluvit dílo samo? Zvláště dnes v honbě za soukromím všemožných celebrit jako by se pomíchalo, co je podstatné a co ne. Na umění se tak často přikládá bulvární mediální měřítko, které zpočátku svede i badatelku Anežku ve Frielově hře. Jejím obsahem je fiktivní diskuse Anežky s Janáčkem právě o jeho vztahu ke Kamile a snaha dobrat se toho, jak se tato osudová láska odráží v Listech důvěrných, posledním velkém díle vytvořeném před jeho smrtí.
I když tento princip není zrovna originální, pokud by autor napsal skutečně živé drama, mohlo by dojít alespoň k zajímavé úvaze, jak umělcovo dílo vycházející z konkrétní životní situace interpretovat. Friel však volil cestu citací z autentických dopisů a dalších materiálů, které spojil nevěrohodně naivním (Anežka) a vysvětlujícím (Janáček) dialogem. To, že se někde citují autentické dobové materiály, ještě nedělá z textu dokumentární drama, zvláště pokud zde hraje roli divadelní fikce. Obě postavy směřují hlavně k výkladu slavného díla, které díky tomu, že zde zaznějí všechny čtyři věty Listů důvěrných, připomíná v podobné ambaláži spíše výchovný koncert.
Obrýlená badatelka sufražetka Ani režisérka Lucie Bělohradská se nevyhnula nástrahám nepříliš povedené Frielovy hry. Milostný trojúhelník – Janáček, Kamila, Janáčkova žena Zdenka – vizualizovala v té nejschematičtější podobě. Sabina Králová jako vznosná Kamila Stösslová, skladatelova múza, tráví většinu inscenace jen vleže na klavíru, přičemž na erotický aspekt vztahu upozorňuje svým zakrytě nezakrytým pozadím. Snad režisérka chtěla zdůraznit, že objekt lásky může okolí připadat i nepochopitelný, a přesto umělec svůj cit přetaví ve výsostné dílo. Proti tomu pochopitelně Janáčkova žena Zdenka musí působit jako domácí slepice, která nechápe jeho ducha. Jaromíra Mílová se zřejmě nechtěla spokojit jen s trpnou grimasou, kterou jí její ušlápnutá pozice dovoluje, ale zvolila pro to velmi nešťastný způsob. Prolamuje trpnost postavy hysterickými emocionálními výstupy, které ovšem v jejím pojetí vycházejí zcela falešně. Přitom by zdaleka nemuselo jít o figuru jednoznačnou.
S hlavním Frielovým hrdinou zápasí i Jiří Štěpnička. I když se mu daří vytvořit Janáčka mužného, ironického, energického a prudkého, je mu upřena možnost jakékoli kontemplace. Nakonec bohužel vyznívá jako nedůtklivý vykladač svého života i díla, vše v jednom forte. Ani Anežka Jany Janěkové ml. neušla tradiční představě sufražetské badatelky, kterou charakterizují především brýle. Listy důvěrné interpretuje Eve Quartet, tvořený pouze pohlednými dámami, což je nejlepší inscenační nápad. Nejenom proto, že se váže k tématu, ale především proto, že Janáčkova hudba zde vypoví vše, co Frielovi chybí. Na celém nepodařeném pokusu představit Janáčka nečeskýma očima je nejpřekvapivější fakt, že inscenátoři po takovém textu vůbec sáhli. Ostatně každý autor má právo na slabší chvíle a Listy důvěrné k těm Frielovým bezesporu patří.
***
HODNOCENÍ LN **
Brian Friel: Listy důvěrné Překlad: Pavel Dominik Režie: Lucie Bělohradská Scéna: Lucie Bělohradská a Katarína Hollá Kostýmy: Katarína Hollá Dramaturgie: Iva Klestilová Národní divadlo Premiéra v Divadle Kolowrat 19. února 2009
