Hiphoper, jehož nick je možné vidět nasprejovaný ve slovenských romských osadách, si „bez rešpektu ide pre svoj ciel“, je zásadní identifikační postavou, zdvižená hlava, sebevědomí, my to dokážeme. Pevnou součástí toho postoje je ovšem ohňostroj kleteb do mnoha stran: dívkám, které se lepí na boháče, se v tom světě třeba říká „si vyjebaná zlatokopka“ a místo nějakého hej se v mezihře sborově křičí „kurrvy!“. Celá poetika je tu nastavená tak, že ve vedlejším songu se říká „nech hodí kamenem, kto nikdy nebol hriešny“. Pro ty, kdo nevědí, dodejme, že na Slovensku – na rozdíl od Čech – pronikl domácí hip hop do velkých médií a stal se součástí mainstreamové popkultury. Výsledkem je naivněsurreálná směs výchovnosti a proklínání, osobního angažmá a pozice na velké scéně. Ne že by to nepřipomínalo Landu.
Hiphoper je součástí slovenského projektu „Aj my Rómovia dokážeme velké veci“, jehož cílem je „prostřednictvím příběhů slavných osobností ukázat romské menšině reálnou cestu k vlastní seberealizaci“. Je to čistý paradox: coby modelový příklad je v antixenofobní kampani vybrán kdosi, u koho je porce nenávisti a negace v písničkách asi rekordní od Čadce po Aš.
Ale stejně je úplně pochopitelné, proč Rytmus funguje. Všechny ty muzikálové a superstarovské hvězdy dávají najevo zdvořilé podléhání režisérům, managementům, pořád přijímají mediální rámec, ve kterém by se ukázaly. Rytmus, kurvadrát, se s tím nepáře, cizí rám nesnese, jde sám. To se pak na koncert v malém městě sjede sedm set posluchačů, jen to fikne. Včetně holek ve spodním prádle.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
