Nejsilnější kinematografickou výpovědí o době komunismu pro mě v porevolučních letech byl rumunský film 4 měsíce, 3 týdny, dva dny. Dostal hodně cen, každou z nich si zasloužil.
Aniž by v něm jedinkrát padlo slovo komunismus nebo se mluvilo o politice, zprostředkoval tíseň, absurditu a bezmyšlenkovitou krutost 80. let daleko silněji než jiná díla – třeba výpravnější a se širším záběrem. Je to velmi vážný film, proto mě trochu překvapilo, že další snímek režiséra Cristiana Mungia se sice také odehrává v době pozdní totality, ale je to komedie; loni měl premiéru povídkový snímek Pohádky ze zlatého věku.
Zdroj legrace v době komunismu našli i Poláci. Tamní akademie pro oscarové posouzení vybrala film Revers Boryse Lankosze, surreálnou grotesku z 50. let.
Česká kinematografie nebo alespoň její ne prvoplánově komerční část se poslední dobou také snaží nějak pojmout minulost, činí tak ale dost navážno. Je to svým způsobem zvláštní. Češi přece mají reputaci jakési regionální velmoci humoru, jsou pověstní svým vtipem, nebo si to o sobě přinejmenším myslí.
Se zdejším filmovým humorem se ale v posledních letech cosi stalo. Slovo komedie začalo být vnímáno jako označení pro žánr, který dělá lidem dobře. Prostřednictvím komedie se ale dá dosáhnout o hodně hloub a třeba i publikum pořádně zmrazit. Škoda že zrovna tady to ve vztahu k historii zkouší tak málokdo, že nám to šimrání stačí. V každém případě – na scénu z Mungiových Pohádek, v níž se rumunský vesničan v obýváku pokouší nenápadně zplynovat prase, aby si hladoví sousedé nevšimli, se dost těším.
