Blanka Waleská, která debutovala ve 30. letech, patřila k nejkrásnějším a nejzajímavějším herečkám své doby. I když natočila řadu filmů, její doménou zůstávalo divadlo. V letošním roce uplynulo sto let od jejího narození a nyní o jejích osudech vyšla pozoruhodná knížka s názvem Dívka s červenými vlasy.
Je to zvláštní – autoři této publikace Břetislav Ditrych a Joseph F. Vedlich své téma nabízeli několika nakladatelstvím, ale neuspěli. A tak knihu nakonec vydal úřad městyse Cerhenice, rodiště Blanky Waleské. Autoři skromně přiznávají, že nejsou divadelní historikové, ale přitom odvedli v zásadě velice solidní práci. Ostatně jeden z autorů, Joseph F. Vedlich, je hereččin prasynovec a měl k dispozici to, co je snem i prokletím každého životopisce – dva kufry korespondence, dokumentů a fotografií.
Větší část knihy se věnuje období do roku 1935, kdy Waleská odchází po studiích na konzervatoři do Národního divadla moravskoslezského. Je to poutavé čtení i díky hereččině deníku, který autoři zhusta využívají. V dalším textu, který je sice doveden až do hereččiny smrti, jde víc o druhotné prameny (recenze, vzpomínky druhých osob). To by pochopitelně nevadilo, větším problémem je, že její válečná, poválečná a další léta, kdy se etablovala jako skvělá divadelní herečka v Národním divadle, ale předtím také v Uranii a Divadle 5. května, jsou zde pojednána spíš letem světem. Touto nevyrovnaností kniha trpí o to víc, že jde o dobu Waleské vrcholné kariéry.
Vyhraněná individualita od mládí Jedním z pramenů, který dává nahlédnout do nitra nevšední dívky Blanky Vedlichové (pseudonym Waleská si zvolila na počátku své herecké kariéry), je deník. Ten si psala od svých sedmnácti celkem osm let (1927–1935). A nelze než souhlasit s autory: uměla se literárně vyjadřovat, její vnitřní život byl i vzhledem k věku velice bohatý a úvahy vyzrálé. V té době již byla vyhraněná individualita, která pochopitelně měla ve škole problémy. Z dívčího gymnázia v Praze na Zatlance v tercii pro špatné známky vystoupila a přešla na odbornou školu pro ženská povolání do Kolína. Ani tu nedokončila a měla zůstat doma. Utekla do Prahy a živila se pak sama a všelijak. Tančila ve smíchovské Aréně, byla služkou a bonou. A také dostala malou roli v Machatého filmu Erotikon. Přes řadu těžkostí zůstává v Praze a slouží v rodinách pražských Němců, práce ji vyčerpává. Je to pro mladé děvče složitá doba, nakonec dostává její budoucnost jasnější směr i díky malíři Františku Xaveru Naskovi (manžel Růženy Naskové), kterému stála modelem. „Naske se mne jednou ptal: Čím by chtěla být? Vy byste se smál. Rozesmál se předem. Tak ať se směji... Herečkou! Řekl mi, abych šla na konzervatoř.“
Jak již bylo řečeno, druhá část knihy, která líčí osudy Waleské jako profesionální herečky, má četné mezery. Přesto autoři uveřejňují několik mimořádně zajímavých pramenů, především dopisy, které Blance psal „její“ režisér – Alfréd Radok – z emigrace v Göteborgu. „Blanko, tolikrát jsem se usmíval, když jsem viděl Váš čistý idealismus, a věřte, že jsem Vám rozuměl,“ píše Radok v dopise z Göteborgu o Vánocích 1968, kde zatím jen pohostinsky režíroval. V dopise zjevně naráží na poměry v Národním divadle před svým odchodem. I v dalších dopisech jí píše, jak na ni vzpomíná, na její „bezelstnou statečnost“. Rád s ní pracoval – „nejste ten typ herce, který je exhibicionistický, který hraje, jak se říká, mimo jeviště. Dělala jste, tak jako já, docela obyčejnou práci a vždy jste věděla, že to, co děláme, je jen a jen práce.“ V závěru téhož dopisu Alfréd zmiňuje i svého syna Davida. „Snad zdědil něco z kumštu, vypadá, že dobře vidí do lidí, do situací a má smysl vidět a rozeznávat.“ Připomeňme ještě, že s Alfrédem se Waleská potkala v Divadle 5. května, kam přešla z Uranie. Hrála tu v řadě jeho inscenací, například ve Vasse Železnovové. Především ale vytvořila strhujícím způsobem postavu Hany Kaufmannové v jeho filmu Daleká cesta.
Tak jak se v první části kniha podrobně věnuje vnitřním pocitům mladé Waleské, tak později se o nich dozvídáme jen útržkovitě. Její citový život byl nejspíš velice komplikovaný, mihlo se tu několik mužů, ale s žádným nezůstala dlouho. Snad právě proto, že byla tak krásná a výjimečná. V druhé půlce čtyřicátých let se stala její blízkou přítelkyní Eva Soukupová, pozdější zakladatelka a ředitelka Divadelního ústavu, s níž Waleská žila až do své smrti.
Také o jejích politických názorech se dovídáme jen málo. V roce 1945 vstoupila do KSČ, z níž vystoupila po sovětské okupaci v roce 1968, ale rodinný původ ji k vstupu do strany nikterak nepředurčoval, otec byl malíř a básník, později vedl obchod a hospodu i hotel. Jeho bratr byl významným projektantem vodních děl.
Waleská, zdá se, měla vždy svou hlavu a názory, které se ale nebála říkat veřejně. Po roce 1968 třeba nesouhlasila s bojkotem ruských klasických děl, i když v tomto postoji zůstala sama. V 70. letech byla málo obsazovaná, trápila ji nemoc. Asi opravdu byla tou citlivou a čestnou idealistkou, jak píše Radok. Svědčí o tom i to, co si napsala na jednu neodeslanou pohlednici – „Nechci hrát za každou cenu, nechci být v otrockém postavení a hrát ve hře slabé nebo s netvůrčím režisérem, kde i dobrá hra musí nutně vyplynout jako bezživotná (Vassa Železnovová v režii Antonína Dvořáka)... Chci sloužit. Někteří lidé prosazují z moci svých funkcí osobní zájmy, bez kritičnosti k sobě a bez zřetele k celkovému výsledku představení, které vnímají tisíce lidí.“
Kniha o Blance Waleské je i přes zmíněné výtky cenná, odkrývá nejenom hereččiny osudy, ale jejich prostřednictvím přináší i několik dosud neznámých či méně známých pohledů na české divadlo i film 30. let, nemluvě o pasážích věnovaných hereččiným kontaktům s Alfrédem Radokem. Škoda že tak málo bereme na zřetel, že pamětníci umírají. Zmiňovaná Eva Soukupová, která před nedávnem zemřela, by v případě Blanky Waleské mohla leccos objasnit či upřesnit.
***
Břetislav Ditrych, Joseph F. Vedlich: Dívka s červenými vlasy
Cerhenice, Úřad městyse Cerhenice 2010. 231 stran
Waleská, zdá se, měla vždy svou hlavu a názory, které se ale nebála říkat veřejně. Po roce 1968 třeba nesouhlasila s bojkotem ruských klasických děl.
