Vídeň je momentálně zcela v zajetí muže, který je sice už pár let mrtev, ale jeho charisma pořád působí. Jmenuje Udo Proksch, jako své povolání rád udával „chovatel prasat“ a svého času vedl nejvybranější kavárnu na Zelném trhu (Kohlmarkt) - c.k. dvorní cukrárnu Demel, salon, kde si v 70. a 80. letech minulého století podávaly dveře čelné osobnosti Rakouska. Skončil odsouzen za pojišťovací podvod a vraždu šesti osob.
Co je na něm tak zajímavého? Tak se ptají mnozí, mimo jiné i režisér Robert Dornhelm, z jehož dílny pochází Prokschův portrét, který právě vstoupil do rakouských kin.
Chtěli zábavu. A Udo jim ji dal Množství prominentů, kteří ve filmu promlouvají o „Udovi“, je pozoruhodné. Bývalí ministři i starostové, hned dva generální ředitelé ORF neboli státního Rakouského rozhlasu. Dokonce i Karel Schwarzenberg se připojil.
Udo byl přítelem mocných a věděl, jak na ně. Skvěle ovládal umění korupce. Dnešní chlapíci, kteří lobbují za prodej zbraní a finanční sumy se snaží politickým stranám podstrkávat prostřednictvím fiktivních firem, vypadají ve srovnání s ním jako nenápadití břídilové. Proksch si mohl podobné manévry ušetřit - své oběti si zval přímo k sobě do slavného Clubu 45. Tam byl šéfem on, jakýsi vídeňský rádoby Andy Warhol ve své verzi newyorské Factory.
Důvod Prokschovy přitažlivosti spočívá - spíše než v jeho vlastní osobnosti - v okolí, které jej bezpodmínečně uctívalo, předbíhalo si ho a nakonec jej učinilo tím, čím byl: bavičem vídeňské socialistické rudé smetánky 70. let. Stejně jako jeho obdivovatelé, ani Udo Proksch nepocházel z vyšších vrstev. Proto také přesně věděl, po čem (tedy: kromě politických křesel) budou dychtit socialisté, kteří přišli k moci po volebním vítězství Bruna Kreiského v roce 1970.
Chtěli zábavu, náplň volného času a také „tři R“: šanci na společensko-politickou reprezentaci, relevanci - a revanšismus. I na to se hodil Club 45 výtečně.
Neumějí vařit, tak potřebují klub Než Proksch převzal kavárnu Demel, bývala posledním útočištěm vídeňské aristokracie. Za kavárníka Federica von Berzeviczy Pallaviciniho se stala muzeem zašlé doby, kde zákaznice ještě oslovovali plným jménem včetně „von“.
Za Proksche si už proletariát nemusel otlačovat nos o výlohu kavárny - neurozená vrstva se stala novým pánem domu. „Jen se na ně podívejte. Bydlí v obecních bytech. Neumějí vařit, nemohou nikoho pozvat - proto potřebují klub,“ vysvětloval Proksch jednou státnímu zástupci, který měl jeho případ na starosti.
Dřívější pánské kluby byly záležitostí šlechtických kruhů, jako například JockeyClub, založený roku 1867, nebo St. Johanns Club, který vznikl v roce 1954. Udo Proksch si princip exkluzivních podniků, kde jsou páni mezi svými, vyložil podle ducha doby a přizpůsobil ho nárokům své klientely.
Kdyby byla Vídeň začátku 70. let kvetoucím městem otevřeným světu, způsobily by Prokschovy happeningy asi daleko menší rozruch. V zatuchlé metropoli, kde se módní podniky daly spočítat na prstech jedné ruky, vyvolaly ale jeho „umělecké projekty“ - například nápad pohřbívat lidi nastojato, zlatý náprstek v nadživotní velikosti, cvičné odstřely na armádních cvičištích nebo večírky se spoustou odhalených těl - celkem velké haló.
Ke klubu přibyla sauna, a v zadním traktu spletitého domu bylo k dispozici dokonce i separé s francouzskou postelí. „Kam se má politik podít, Putzi? Co má dělat, když má přítelkyni?“ vysvětloval své druhé ženě.
Jeden lhal, druhý zastavil vyšetřování Byly to časy, kdy se člověk při korumpování ještě pořádně zapotil. Politici si jeho služeb vážili a z vděčnosti ho léta kryli.
Jeden ministr vnitra nechal zastavit pár vyšetřování, jeden ministr zahraničí kvůli Prokschovi lhal před soudem. Oba byli za své činy odsouzeni až po mnoha letech a museli se stáhnout z aktivní politiky. Zanedlouho se však oklepali a vrátili se na scénu téměř očištěni. Proksch zemřel roku 2001 ve vězení.
A to je stále stejné: politici přežijí ty, kteří je korumpují.
O autorovi| Barbara Tóth, Autorka (* 1974) je rakouská novinářka a spisovatelka, pracuje v časopise Falter novinářka
