Voláme po socialistické operetě a operetním divadle. Ale co dále, jak specifikovat vyjadřovací a tvůrčí prostředky dnešní operety? Tady už dobrá vůle nestačí! Správně to řekl v diskusním prostředku s. Talaváňa: „Za padesát let bylo ve dvou městech uvedeno více než tisíc dvě stě operet a my se chlubíme tím, že jsme jich za deset let dostali na jeviště třicet, renesance se bez omylů neobejde, nelze chtít hned novou operetní klasiku.“ Tady je nutné z ciziny dovážet především to, co nás může poučit. „Raději platit devizy za dobrý americký musical, než za Čardášovou princeznu,“ řekl s. Žáček. A všechna tato díla je zapotřebí detailně analyzovat (...) O to tedy jde, přiblížit operetu dnešnímu našemu životu, dostat ji z bludného kruhu. Máme stále mnohem blíž k Vídni než k Paříži a přitom vídeňská aristokratičnost, šablonovitost a sentimentalita nám nejvíc škodí. Vždyť než začal V. I. Němirovič Dančenko ve svém divadle inscenovat sovětské opery, uváděl s obrovským úspěchem jedině francouzské operety.
***
Co s operetou? Z konference operetních pracovníků 1958 (Časopis Divadlo 1959, č. 2.)
