Před tím pomáhali i kurdským Pešmergům a místním obyvatelům při postupu vesnicemi východně od Mosulu. Jak se na to připravovali? „Na to se nedá nijak připravit. Slyšíte, jak vám létají kulky nad hlavou a kolem vás dopadají projektily z minometů. Uvědomujete si, že vás chtějí zabít,“ popisují válečnou zónu slovenští záchranáři z neziskové organizace Akadémia urgentnej medicíny.
Lidovky.cz: Dělá v Iráku něco podobného jako vy ještě někdo další z Evropy?
Oliver Valentovič (OV): V této chvíli tam není nikdo jiný, který by pomáhal v terénu.
Matej Karlák (MK): Jsou tam civilní zdravotnické organizace, které ale pomáhají utečencům v kempech. V přední linii není nikdo z Evropy. Pouze jedna skupina Američanů mezi kurdskými bojovníky, kteří už postup zastavili. Tam, kde teď působíme my, přímo v Mosulu, jsme jediná civilní organizace.
Měsíc od začátku útoku na Mosul: IS počítá mrtvé ve stovkách, na oslavy je ale brzy |
Lidovky.cz: Jak jste se dostali k tomu, že jste se rozhodli odjet do Iráku? Co všechno pro to musí podobně nadšení lidé udělat?
OV: Vždycky nás ten region zajímal. Já jsem tam pracoval pro jeden civilní zdravotnický projekt, takže jsem viděl, jak to v tom prostředí funguje. Tak jsme se rozhodli, že přeregistrujeme naši neziskovou organizaci do Iráku. Museli jsme dát dohromady všechny dokumenty a posbírat všechna potřebná razítka. To trvalo asi půl roku.
MK: Razítka jsou tam celkově nejdůležitější věc, bez nich se nedá fungovat. Nejde to udělat tak, že vezmete ruksak, sednete na letadlo a jdete pomáhat, jako ta dvojice od vás z Česka, která se rozhodla pomáhat YPG. Vše musí být registrováno. Máme oficiálně v iráckém Kurdistánu povoleno pořádat kurzy, semináře a poskytovat první pomoc všem, kdo to potřebují, především civilistům.
Lidovky.cz: Vaše organizace existuje už dva roky. Vznikla tedy za tímto cílem, pomáhat v první linii bojů?
OV: Pracovali jsme v bratislavské záchranné službě a v roce 2014 jsme založili občanské sdružení, v rámci něhož jsme pořádali kurzy tohoto charakteru.
Lidovky.cz: To znamená, že jste už na Slovensku lidem říkali, jakým způsobem se chovat přímo ve válečné zóně?
MK: Spíš bych to nazval kurzy první pomoci pro pokročilé.
OV: Na Slovensku se základy první pomoci učí ze zákona pouze v autoškolách, ale ty předané znalosti jsou opravdu slabé. Červený kříž má ještě nějaké svoje, ale to je vše, jinak to neposkytují žádné organizace. Byly proto pro lidi, kteří chtěli vědět více. Jak vytahovat lidi z havarovaných vozidel, jak dělat krční límce na stabilizaci krku nebo zajistit dýchací cesty.
Celý tým Akadémie urgentnej medicíny s veliteli iráckých speciálních jednotek (mezi stojícími první zleva Oliver Valentovič, čtvrtý zleva Matej Karlák).
Lidovky.cz: Takže se ještě netýkaly chování ve vojenských operacích?
OV: Poskytovali jsme i kurz, který se jmenoval „Tactical medic“.
MK: To bylo určeno pro příslušníky ozbrojených složek, nebo pro nadšence, kteří chtěli vědět více, například jak používat turnikety na zástavu krvácení či tlakové obvazy. Ale především byly naše aktivity vždy určeny civilistům, jak slovenským zájemcům, tak v Iráku běžným lidem, na něž má válka největší dopad.
Lidovky.cz: Vy jste znalosti získali jak, přímo studiem?
MK: Máme střední zdravotnickou a záchranářskou školu.
OV: Některá specifika se ale na školách neprobírají, ani na záchranné službě, kde jsme pracovali. Takže zbytek byl o sebevzdělávání a sledování nových trendů.
Lidovky.cz: Abyste se dostali přímo na frontu, co jste ještě museli udělat?
OV: Celou dobu, co jsme řešili registraci, jsme začali navazovat kontakty. Lidi tam to zajímalo, protože takový způsob pomoci jako my nikdo jiný neposkytuje. Organizace spolupracující s kurdskými Pešmergy většinou dělaly jen výcviky vojenského charakteru.
MK: Přitom jsme se spojili s americkými kolegy, protože měli stejný cíl jako my. Oni měli dobré kontakty na generály v oblasti, tak jsme se jim nabídli, že chceme pomoct v akci, ošetřovat vojáky i civilisty.
Lidovky.cz: Museli jste se snažit, aby s vámi Kurdové chtěli spolupracovat?
OV: Museli jsme si samozřejmě budovat cíleně vztahy, ale Pešmergové nemají moc zdravotnických zkušeností. Byli rádi, že chceme dobrovolně trénovat jejich zdravotníky i běžné vojáky.
MK: Ví se, že jejich jednotky jsou spíše chudší na vybavení. Proto jsme je učili improvizovat a znát základy, například jak zastavit krvácení. Takto jsme tam s přestávkami působili několik týdnů. Stali se z nás přátelé, neustále nás zvali na večeře a čaj.
OV: Nakonec nám řekli, ať se připravíme, že tehdy a tehdy bude ofenzíva, ať jedeme s nimi.
  |
Lidovky.cz: Cítili jste se připravení na to, co vás čeká?
MK: Na to vás nic nepřipraví. Střílí po vás, slyšíte, jak vám létají kulky nad hlavou a kolem vás dopadají projektily z minometů. Uvědomujete si, že vás chtějí zabít.
Lidovky.cz: Jaký byl váš první pocit, když jste jeli do akce?
Oba: Paráda...
MK: Ne, vždy je tam strach. Udržuje člověka při smyslech a ve střehu. Člověk je určitě vzrušený a plný adrenalinu. Jedete kolem stavby uprostřed polí, která je opuštěná, ale zůstává ve vás ten pocit, jestli někdo nevystrčí z okna hlavu a nerozstřílí celé vaše auto. Máte pořád v hlavě, že na vás může odněkud přiletět minometný granát. Když máme strach, vzpomeneme si na našeho fotografa, Američana Jorgeho, jak říká, že nechce umřít jako zbabělec. On je opravdu profesionál. Dokáže zůstat v klidu, i když deset metrů od něj vybouchne granát. Snažíme se brát si z něj příklad. Když se pak na sebe díváme zpětně na videozáznamech, je až s podivem, že pracujeme jako stroje.
Lidovky.cz: Co je na té práci v první linii nejhorší?
OV: Děti. Měli jsme vícero dětských pacientů.
MK: Jedno dítě, které jsme se snažili resuscitovat, nám zemřelo v rukách. Těch špatných zážitků je celkově hodně. Spálená těla, hummer plný kusů lidských ostatků. V jedné chvíli kolega podával nohu, ať zjistíme, která raněnému chybí.
OV: To jsou hrozné věci, ale nejhorší je utrpení dětí.
Lidovky.cz: Když jste doma, máte to, co se děje v Iráku pořád v hlavě, nebo to dokážete oddělit a vnímáte to jako vzdálenou pracovní rutinu?
MK: Časem se na to dá zvyknout. Je ale potřeba se vypořádat s tím, že tam umírají i děti, nebo že vám nosí lidi rozstřílené či s amputovanými končetinami. Psychicky se podporujeme navzájem tím, že si o těch věcech povídáme. Ona ta práce v záchrance nás na to trochu připravila, viděli jsme spoustu různých zranění a člověk se naučí pracovat pod stresem. Aby se nezhroutil, když nedokáže zachránit jedno dítě, a mohl zachraňovat další lidi. Stalo se nám třeba, že jsme za jeden den měli 60 zraněných a z toho bylo 9 mrtvých, někdy bez hlav, bez končetin, s vyhřezlými orgány. Člověka už pak ti mrtví unaví.
Lidovky.cz: Máte na místě nějakou centrálu či základnu, ze které vyrážíte do akce?
OV: V hlavním městě autonomní kurdské oblasti Irbílu máme sklad na materiál a prostory, kde spíme.
Lidovky.cz: Kolik času trávíte v akci, jezdíte každý den znovu?
MK: V Mosulu to je tak, že musíme být v poli 5 až 7 dní v kuse. Pak na jeden den zpět do Irbílu odpočinout si, mít čas na psychohygienu, osprchovat se, doplnit materiál a zase se vrátit do akce.
Lidovky.cz: Máte čas na nějaký odpočinek i v průběhu té akce?
MK: Kurdové třeba nebojují přes noc, protože na to nemají vybavení. Takže jsme měli takové dvanáctihodinové „šichty“ od osmi nebo devíti ráno do tmy, takže do pěti až šesti večer se opravdu bojuje. Pak ještě nejpozději do devíti se ozývají nějaké výstřely. Pak už se spí.
Lidovky.cz: Když Kurdové zastavili postup, spolupracujete teď pouze s Iráčany?
OV: Ano, už jsme přímo v Mosulu.
Lidovky.cz: Jaký je rozdíl mezi taktikou v terénu a teď v zastavěném Mosulu?
OV: Je to hustě zastavěná oblast.
MK: Je to jako obsazovat Prahu. Nedostatečná koordinace Kurdů by v Mosulu nefungovala.
Lidovky.cz: V Mosulu musíte být neustále ve střehu?
MK: Tam se boj ozývá neustále. I když jsme spali v nějakém obsazeném domě, budili nás třeba v noci, že přišli nějací civilisté, kteří potřebují ošetřit. Že je trefil odstřelovač, nebo někde něco vybuchlo. Museli jsme třeba jen ve spodním prádle rychle reagovat.
OV: Hrozná věc je, že rostou počty raněných civilistů. Dříve nám za den rukama prošlo více vojáků než civilistů, teď je to v poměru 60 civilistů na 10 vojáků.
Lidovky.cz: Je to čistě kvůli hustějšímu osídlení nebo se stávají oběťmi islamistů?
OV: Bojovníci IS se na ně cíleně zaměřují a střílejí je. Také jsou oběťmi výbuchů nástražných systémů.
MK: Nikdo nebere ohledy. Auta plná výbušnin najíždějí na cíle bez ohledu na to, kolik tím trefí civilistů.
OV: Snaží se vytvořit co největší strach, čím víc obětí, tím lépe.
MK: Je třeba nepochopitelné, když k nám přijde dítě, které má jednu střelu v hrudi. Je totiž jasné, že na ně musí cíleně mířit.
Lidovky.cz: Co vás nejvíce překvapilo, když jste jeli do bojové zóny?
MK: Že auta, která jsme si půjčili od Pešmergů, nejsou opancéřovaná. Překvapila nás i (ne)strategie kurdských bojovníků.
OV: Profesionalita jejich jednotek je někdy celkem úsměvná.
Lidovky.cz: Chcete říct, že nejsou moc organizovaní?
MK: Nejsou. Ale srdcem jsou to bojovníci s velkou morálkou. Zaskočilo nás třeba, že při boji v oblasti kolem města Bašika naše kolona jela stále dopředu prostředkem nepřátelského území, stříleli na nás ze všech stran. Když jsme nakonec zastavili, zjistili jsme, že jsme v první linii. Kurdové se pak rozlezli neorganizovaně do všech stran, jako rakovina. To není úplně taktické při palbě ze všech stran.
Lidovky.cz: Nechali jste se tedy zavést do středu nejtěžších bojů a ani jste netušili, že se to děje?
OV: Prostě jsme se drželi jejich „převozové“ sanitky.
Lidovky.cz: „Převozová“ sanitka?
MK: Při ofenzívě měli jen sanitky s řidičem. Nosítka, pár obvazů a tím to končí. Žádné přístroje rychlé pomoci.
Lidovky.cz: Pešmergové v bojové linii neměli žádné své zdravotníky ani pořádné vybavení?
MK: Vysloveně ne. My máme svoje vybavení, ale toho také není moc. Pouze vše, co je potřeba na základní úrazy, střelná zranění, amputace, zajištění dýchacích cest. Nejsme jako v seriálu MASH, kdy dovezou raněné do stanu.
OV: V ideálním případě se nacházíme ne úplně v první linii, ale někde kousek za ní. Naším úkolem v akci je zastavit krvácení a připravit raněné pro převoz. Pak je to ještě půlhodinu sanitkou do středisek připravených na složitější zdravotní úkony. Odtam pak ranění cestují další dvě hodiny do nemocnice.
Lidovky.cz: Jak jste s Pešmergy komunikovali v bojových situacích, kdy se bylo potřeba rychle a operativně dohodnout? I vzhledem k tomu, že podle vašich slov byli sami špatně organizovaní.
OV: Fungovali jsme hlavně jako samostatná jednotka. Jinak máme své tlumočníky a občas velitelé mluví anglicky.
MK: Ale nejdůležitější bylo říct, kdo jsme, náš název, a vysvětlit, kde přesně se v poli nacházíme, aby tam mohli nosit raněné. Ani to ale někdy nestačilo.
Lidovky.cz: Máte příklad, kdy ta komunikace selhala?
MK: Stalo se třeba, že přijížděl v autě plném výbušnin sebevražedný útočník a všichni se otočili na útěk, i auta, tanky, děla. Kurdové fungují totiž na takové davové psychóze. Jeden začne křičet, utíkat nebo střílet a všichni to začnou opakovat.
OV: Bohužel nefunguje pravidlo „bez rozkazu nevystřelíš“, někdy si každý dělá, co chce.
Lidovky.cz: Obrátilo se to někdy nechtěně proti spolubojovníkům?
OV: Mohlo se to stát.
MK: Jednou se ke koloně zničehonic z pouště začal řítit bílý bavorák. Všichni začali křičet a otáčet se s kulomety na korbách proti němu. No a v bavoráku sedělo sedm Pešmergů, že se jedou přidat k útoku, že to nestihli ráno. Někdy prostě nemají pud sebezáchovy, všichni byli připraveni je rozstřílet. Jindy jsme se přes noc utábořili v údolí mezi dvěma nepřátelskými vesnicemi. Uprostřed noci přijel generál s televizí, které v živém vstupu říkal, jak budou postupovat. A samozřejmě si k tomu zapnuli obrovské reflektory. Úplně jednoduché cíle pro IS.
Lidovky.cz: A bojovníci IS toho nebyli schopní využít?
OV: Oni jsou na tom podobně jako kurdská armáda. Vzbuzují respekt, ale většina z nich nejsou vojáci.
MK: Samozřejmě mají šikovné odstřelovače i další specialisty. Ale několikrát jsme se dostali do situace, že na nás stříleli z minometu z několika stran, ale netrefili. Kdyby byli dobří, všechny by nás pozabíjeli. Když trávíte celý den na jedné pozici, není možné, aby vás dobří minometníci nezaměřili.
OV: Navíc Kurdové mají všude strašně moc vlajek, proto jsou vidět na stovky metrů, takže dobří protivníci by je rychle zaměřili.
Lidovky.cz: Jaký je rozdíl v přístupu irácké armády oproti Pešmergům?
MK: První rozdíl je, že jsou skutečně organizovaná armáda. Mají dobré vybavení. Vozidla mají silné pancéřování. Profesionalita je zřejmá. Navíc jsou vycvičení Američany. Čistí dům od domu, jak je naučili. Kurdové by projeli hlavní ulice, řekli, že nikde nikdo není, zapíchli vlajku na náměstí a prohlásili by město za obsazené.
OV: V Bašíce se stalo, že se šel fotit vysoký důstojník s místními, objal se s civilistou a ten se v tu ránu odpálil.
Lidovky.cz: Je vidět rozdíl i v té zdravotnické připravenosti?
MK: Irácká armáda má svoje zdravotníky a vždy k dispozici několik sanitek. Když je třeba, vozidla zavřou z obou stran ulici a mezi nimi pracují zdravotníci. Navíc deset nebo patnáct vybraných lidí má vždy za úkol chránit zdravotnický tým. Také můžeme používat jejich vybavení, které je na vysoké úrovni. Překvapilo nás i to, že vůbec neřeší, kdo je sunnita, šíita, křesťan, všichni jsou jedna armáda, drží spolu. Zdravotníkům sváží i všechny civilisty z okolí.
Lidovky.cz: Mohlo se stát, že se vám mezi civilisty do rukou dostali bojovníci IS nebo jejich sympatizanti?
OV: Je to možné, ale nevěděli jsme o tom.
MK: Když tam civilisté žili dva roky, dá se předpokládat, že mezi nimi byli sympatizanti. Například někteří telefonovali džihádistům, že jsou tam a tam mezi iráckými vojáky a hned na to na nás zaútočili. A stříleli mnohem šikovněji a přesněji než proti Kurdům, na což jsme nebyli zvyklí a museli jsme se často přesouvat. Pak jsme jen viděli, že střely trefily místo, kde jsme před chvílí byli. Celkově jsou v Mosulu šikovnější. Třeba si sami staví drony nebo pancéřují auta.
Lidovky.cz: Dá se odhadnout, kdo je sympatizant a kdo ne a předejít takovýmto útokům?
MK: Denně utíkají stovky až tisíce civilistů, takže se mezi nimi nedají vytipovat.
Lidovky.cz: Kolik vás je celkem v týmu?
OV: Slováci jsme tři a k tomu máme dva Američany.
Lidovky.cz: Jak jste se s nimi seznámili?
OV: Oni tam působili už před tím. „Zápaďané“ kolem neziskovek v Iráku drží spolu a často se potkávají.
Lidovky.cz: Kolikrát jste už v Iráku byli?
MK: Čtyřikrát. Ještě před začátkem zářijové ofenzivy jsme tam byli, abychom naběhli na nějaký systém. Idea byla taková být vždy měsíc tam a měsíc doma. „Naši“ Američané jsou tam skoro pořád, za celou dobu byli doma na jeden měsíc.
Lidovky.cz: Máte ve své výbavě zbraně?
MK: Myslíte tyhle? Ne, vždycky postupujeme s ozbrojenými složkami, které se o naši bezpečnost postarají.
Lidovky.cz: Museli jste s vojáky absolvovat nějaký speciální výcvik, jak se chovat pod palbou?
OV: To nikdo neřešil. Měli jsme ty vědomosti, které jsme si přivezli.
MK: Naši američtí kolegové mají vojenský výcvik, jeden je bývalý mariňák, který prošel Afghánistánem. Fotograf Jorge byl také v Afghánistánu. Takže jsme se od nich přiučili a nechali jsme si vždy poradit.
Lidovky.cz: Máte v plánu rozšiřovat svůj tým?
OV: Máme, ale pomalu. Zatím na to nemáme prostředky, abychom se rozšířili třeba o 10 lidí.
MK: Navíc chceme, aby všichni byli prověření, že zvládnou těžké podmínky. A byli schopní riskovat i život. Nechceme dělat válečnou turistiku, aby nám někdo zavolal s tím, že je bývalý voják, má tři kurzy a chce dělat zdravotníka. My sami navíc musíme vědět, s kým tam jedeme, protože v některých situacích se můžeme spolehnout jen na sebe navzájem. Druhá věc je, že závisíme na financích, od jednotlivců i firem.
Lidovky.cz: Přispívá vám třeba jako neziskové organizaci i slovenský stát?
MK: Nemáme žádné granty, ale chceme na nich v blízké době pracovat. OSN nám třeba pomáhá částečně materiálně, dostáváme od nich obvazy, pár kartonů rukavic a podobně.
OV: Pak máme soukromé dárce, třeba ze Švédska, ale i veřejnou sbírku. Z toho to nějak „lepíme“. Stále bojujeme s financemi a snažíme se fundraisovat, jak je to možné. Neděláme to pro zisk.
Lidovky.cz: Ostatně jste nezisková organizace.
MK: To ano, ale hodně lidí nám psalo, že se k nám chtěli přidat a mysleli si, že dostanou 300 dolarů na den.
Lidovky.cz: Kdy se tam chystáte znovu?
OV: V lednu pojedeme oba. Já (Oliver Valentovič – Pozn. red.) tam teď za několik dní povezu materiál pro dětské pacienty. Původně jsme totiž nepočítali, že jich bude tolik.
