LN: Pro většinu obyvatel Československa byly Milovice zapovězeným místem, kam se mohl dostat jen ten, kdo měl povolení od armády. Kdy jste se tam vypravil poprvé?
Na první návštěvu si moc nevzpomínám, tehdy mi bylo devět a vyhráli jsme s naší třídou exkurzi do Milovic. Podruhé jsem tam jel v roce 1988, tenkrát jsem sloužil na vojně v Horních Počernicích. Pozvali nás do Milovic na přátelské utkání ve fotbale. Nejvíc mě překvapil ten kontast: projeli jsme vesnicí a za železničním přejezdem začínal úplně jiný svět, kde jsme viděli obří ceduli s nápisem “Vítejte na výspě obrany socialismu”. Na ulicích lidé chodili oblečení jako v Rusku, všude na domech byly velké cedule s propagandistickými hesly a symboly. Jen co jsem se trochu rozkoukal, tak jsem začal fotit a doufal, že se tam ještě někdy vypravím.
Jan JindraAbsolvent Střední průmyslové školy grafické a Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění, obor Umělecká fotografie (prof. Ján Šmok, doc. Pavel Štecha). Pracuje v tematických cyklech: Noční rychlík 1981, Silvestr v Hotelu Jalta 1984–1985, Odsun sovětských vojsk 1991, New York 1993–1995, Cesty Franze K. 2002–2009 a dalších. V roce 1987 získal ocenění v soutěži Young European Photographers ve Frankfurtu (SRN) a publikoval v kalendáři Deutsche leasing AG. V roce 1990 byl účastníkem výběrového fotografického workshopu v USA (Eddie Adams Workshop III), v roce 1998 se stal řádným členem Samostatných fotografů – designérů v Německu (Bund Freischaffender Foto-Designer). Od roku 1993–2002 vytvořil více než 100 titulních stran časopisu Softwarové noviny. V roce 2001 získal v Praze první cenu v soutěži Czech Press Photo v kategorii Věda a technika. V roce 2003 obdržel první cenu v soutěži Canon v Polsku. Od roku 2002 působí na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Přednáší v Ateliéru Reklamní fotografie. (http://shop.biggboss.cz/)  Jan Jindra |
LN: Jak se vám podařilo získat místo oficiálního fotografa v parlamentní komisi, která dohlížela na odsun?
Už když se řešilo, že vojáci odjedou, tak jsem si říkal, že by se ten odsun měl zdokumentovat. Myslel jsem na ty slavné fotky Josefa Koudelky, ze srpna 1968, kde jsou zachycení sovětští vojáci v centru Prahy. Vzal jsem si to jako svůj úkol: dokončit to, co on začal. Domluvil jsem si schůzku s Kocábem a vysvětlil mu svůj plán a on souhlasil. Vystavil mi potvrzení, kterým jsem se prokazoval u kontrolní brány v Milovicích a v dalších vojenských objektech. Zpočátku jsem jezdil s komisí na inspekční cesty, pak už jsem věděl, co je kde zajímavého.
LN: Měl jste sice oficiální potvrzení, ale pro řadu vojáků to bylo asi poprvé, kdy se setkali s českým fotografem. Jak na vás reagovali?
Samozřejmě, že se jim nechtělo domů, ale na druhou stranu moc dobře chápali situaci. Někteří se mi dokonce omlouvali. Často jsem měl pocit, že je to pro ně takové symbolické loučení a jsou vděční, že je někdo fotografuje. Občas se stráž u brány tvářila přísně nebo odtažitě, ale nikdy mi nebránili, abych fotil. Oni věděli předem, kdy komise přijede, takže vždycky všechno pečlivě uklidili, vypadalo to až příliš dokonale, stačilo se podívat za roh a tam byly hromady šrotu nebo v lese půda prosáklá olejem. Postupně jsem se skamarádil s několika vojáky a jejich rodinami, byl jsem taky v Mladé Boleslavi, kde fungovala základní škola pro děti důstojníků. Až tam mi došlo, jak důkladná je ta jejich propaganda. To nebyla jen jedna busta Lenina na chodbě, ale všude ve třídě, v učebnicích. Propagandu do nich vtloukali odmalička a oni opravdu věřili, že ten jejich systém je nejlepší a my to nechápeme.
LN: Hlavní část vaší série se věnuje Milovicím, kde bydlelo dvacet tisíc vojáků. Na snímcích jsou nejen vojáci a jejich technika, ale také manželky důstojníků i děti. Podle jakého klíče jste si vybíral témata?
Zpočátku mě fascinovala hlavně vojenská technika, ale postupně jsem se začal víc zajímat o každodenní život vojáků a jejich rodiny. Důstojníci tady totiž bydleli s manželkami a s dětmi. Jejich hlavní zdroj informací byly ruské noviny Sovětský voják a taky televize, která vysílala přímo z Milovic. V jejich médiích bylo ale o naší kultuře minimum informací, o to víc mě překvapilo, že mají v bytech plakáty s Vondráčkovou nebo Neckářem. Zajímavý byl taky ten kontrast mezi jejich vzorně uklizenými byty a nepořádkem na chodbách: sušili tam prádlo, skladovali hromady nepotřebných věcí.
