Mario Monicelli přijel do Prahy před jedenácti lety na jakousi jednorázovou akci, jež nesla „objevný“ název Týden italského filmu. Vzpomínám, že na rozhovor s ním se davy nehrnuly, a dokonce jsem s ním mohla v klidu pohovořit sama. To, že mohl mluvit mateřštinou, jej pochopitelně naladilo. Už tehdy vypadal stejně, jak ho v posledních letech ukazovaly agenturní fotografie. Spíš menší, trochu vysušený, ale křepký a sympaticky sarkastický stařík. Nebyl vysloveně řečný, ale budil dojem, že ho skutečně zajímá, na co je tázán. A také jak jeho filmy vnímá české publikum, o kterém se domníval, že má smysl pro nadsázku. Sám se přiznal, že má rád humor Miloše Formana. Aby ne, umění sžíravě komentovat realitu jim bylo vždy společné. Rozhovor musel rychle do novin, a část tak zůstala na kazetě, kterou jsem kupodivu našla.
Monicelli zůstane navždy otcem italské komedie, byl to hlavně on, kdo z ní sňal pejorativní nálepku čehosi zvláště stupidního a praštěného, i když část produkce si nadále tuto charakteristiku plně zaslouží. Vedle Monicelliho měl podobné zásluhy třeba Pietro Germi se svým Rozvodem po italsku či Svedenou a opuštěnou. A ještě vykloubenější Marco Ferreri. Samozřejmě, že přišla řeč na tuto emancipaci žánru, který diváci milovali, ale nad nímž kritika ohrnovala nos. Podle Monicelliho zásadní obrat nastal po jeho filmu Zmýlená neplatí (I soliti ignoti, 1958). „Ve Francii se nejprve promítal v druhořadých kinech, ale po nějaké době najednou začaly vycházet kritiky - skoro to vypadalo, jako by se ti hoši domluvili. A psalo se, že to je anglický humor a nový typ komedie. Jelikož doma není nikdo prorokem, museli nás nejdřív chválit Francouzi, aby se probrala i italská kritika a začala nás velebit. Dneska je prý tenhle film kultovní a jeden z pilířů italské kinematografie.“ Dodejme, že po filmu Zmýlená neplatí přišel další výborný snímek Velká válka opět s Vittoriem Gassmanem a Albertem Sordim. S nadsázkou líčil peripetie dvou vojáků na italskorakouské frontě na Piavě za první světové války. Vojáků, kteří hlavně pracují na tom, jak se z bojiště dostat bez úhony.
Děvkou jsi byla, děvkou jsi zůstala, volá obelstěný sicilský svůdce Vincenzo Macaluso za Assuntou, kterou kdysi zmermomocnil na rodném ostrově. Řeč není o ničem jiném než o Monicelliho komedii Dívka z pistolí z roku 1968. Titulní roli hrála Monica Vittiová, která byla do té doby Antonioniho múzou a v podstatě se objevovala jen v komplikovaných psychologických rolích. Role sicilské dívky Assunty, která s revolverem odjíždí do Anglie pomstít svou nevinnost, ji poprvé ukázala jako originální komičku. Na filmu, který satiricky srovnává Itálii s Anglií, sice zahlodal zub času, ale Vittiová je výtečná. Takhle ovšem Monicelli ke komediálním rolím přivedl o deset let dřív i Gassmana a podle něj to nebyl žádný kumšt, „Od toho jsem přece režisér. Moniku jsem znal dobře a věděl jsem, že má fantastický smysl pro humor a sebeironii. Tak jsem ji jen trochu popostrčil.“ Jestliže Dívka zestárla, pak Brancaleonova armáda z roku 1966 je stále svěží dílo parodující nejenom klišé dobrodružných filmů o rytířích, ale přinášející i řadu dalších výborných komediálních nápadů s vazbou na současnost, nehledě na Gassmana, který exceloval v roli donkichotského hrdiny.
Monicelli natočil pár slušných filmů i v 70. a 80. letech, třeba Lidový román s mladým „komisařem Cattanim“ Michelem Placidem a hlavně snímek Moji přátelé, kterému vévodil Ugo Tognazzi. Děj byl prostý: parta stárnoucích chlápků si krátí čas neskutečnými volovinami a hlavně se baví na účet druhých. Režisér tvrdil, že šlo o historky jeho přátel. „Celá léta jsem sbíral bizarní příběhy, což mě strašně bavilo. Pak mě napadlo, že by se mohly spojit v souvislý děj. Některé zápletky jsem domyslel nebo lehce přepracoval, ale všechny mají reálný základ.“ Monicelli zůstal až do vysokého věku jízlivým glosátorem. Nedávno hovořil v pořadu italské televize a nebral si servítky. Ostatně ve svém věku... To, jak dnes vypadá italská společnost, přirovnal ke stavu v době fašismu. „Za Mussoliniho byli také všichni šťastní, protože tu byl ten, kdo nás vedl a myslel za nás. Ztratili jsme důstojnost a sebeúctu. Dnes nikomu nedělá potíže poklonkovat, aby si udržel své dobře placené místo a vydělal ještě víc. Ti, kteří jsou dnes v produktivním věku, jsou zkažená generace,“ uvedl a dodal, že Itálii, kde nikdy neproběhla revoluce, by něco takového prospělo. To je od humoristy a mystifikátora určitě stylový odkaz.
