Zatímco skutkovou podstatu údajné trestné činnosti Tomáše Pitra bude snad posuzovat soud, my si můžeme dovolit vynést rozsudek estetický. Za tu věžičkovitou příšernost, kterou rozestavěl na poli u Jesenice a jejíž fotografie se objevily v minulých dnech v médiích, by si zasloužil lámání kolem a ulechtání k smrti. Sama „stavba“ by měla být odpálena do vzduchu, předtím by však k ní měly směřovat trestní výpravy.
Jenže vkus se bohužel ve společnosti našeho liberálního typu paragrafy soudit nedá, neboť bůhví kolik národa by zůstalo s čistým trestním rejstříkem. Bohužel přitom právě v této nevynikáme, kdo si myslí, že ano, lže si do kapsy. Nějaká forma osvícené diktatury, provázená i tresty tělesnými, by našim poměrům i lidu samotnému velmi prospěla, ale o tom lze jen snít.
Ale Pitrova cirkusová hacienda je přece jen extrém. I ten však vyrůstá z hutného kulturního podhoubí. Je to tentýž trpasličí styl, který pokryl předpolí našich měst, jen to trochu přehnal, protože na to měl. Lze věřit, že s tím měl mezi svými postveksláky a jim příbuznými mladými ženami úspěch. Kde se vůbec vzala touha zdejších rychloboháčů po takovém tvarosloví, všechna ta cimbuří, věžičky, balustrádičky, všechny ty serepetičky? Proč si „nová třída“ vybrala právě tenhle cukrárenský „styl“? Proč jim někdo nepodstrčil něco uměřenějšího, když ne funkcionalismus, který je na ně příliš rovný, tak aspoň nějakou selskou jizbu, nějaký národní sloh a la Jurkovič třeba. Proč i ten nejobyčejnější dům z první republiky proti těmto kreacím působí jak kulturní monument? Proč si zločinci i relativně normální boháči staví tohle?
Říká se tomu „podnikatelské baroko“, ale to je urážka baroka. Baroko je rozevláté, dynamické, košaté, ale nikdy není infantilní a pitvorné. Tohle je něco jiného, tahle princezničkovost má kořeny v zaraženém pohlavním vývoji, v nějakém análním konfliktu. V zácpě, která se provalila.
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor LN
