27. února 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Vláda s komunisty a xenofoby? To bývalo absolutně vyloučené, vzpomíná Rychetský

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 81Diskuse
Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

PRAHA Konec demokratického právního státu v Česku zatím nehrozí, říká Pavel Rychetský, který už patnáctým rokem vede Ústavní soud. Považuje ale za varovné, že se povedlo vyvolat silný odpor proti EU. „Vystoupení z ní by bylo katastrofou,“ říká v rozhovoru pro LN.

LN: Snažíte se jako předseda Ústavního soudu kultivovat ústavní a politické dění?
Tuto roli se mi snaží přisoudit hlavně média. Po podzimních volbách se prostor zaplnil otázkami výkladu ústavy, u kterých považují za nemožné odmítat rozhovory. Pokaždé to ale sklouzlo k tomu, že jedna na okraj vyslovená věta vyvolala smršť žádostí na její rozvedení. Radost z toho nemám. Mou povinností je podílet se na výkladu otázek ústavního systému, jenže ústava je svrchovaně politický dokument. Jakákoli diskuse o konkrétní aplikaci či interpretaci ústavy tedy zákonitě vyvolává i určité hodnocení politiky.

LN: Jak na vás působí prohlášení premiéra Andreje Babiše, že nevidí rozdíl mezi tím, zda má vláda důvěru, nebo ne s tím, že „v ústavě to není“, takže pracují naplno?
V obecné rovině mohu říci, že celý náš ústavní systém je založen na principu, že jediným zdrojem legitimity vlády je důvěra Poslanecké sněmovny. Vláda bez důvěry je legální, ale nemůže být trvale legitimní, její legitimita je jen dočasná. Není pravda, že to v ústavě není. Ústava výslovně říká, že prezident vládu v demisi dočasně pověřuje vládnutím. Z tohoto jediného slovíčka jednoznačně vyplývá závěr, že taková vláda má omezený mandát a omezené kompetence. Že neexistuje v ústavě stanovení mantinelů je logické, protože nelze předvídat všechny možné situace. V kritickém případu válečného napadení našeho státu musí vláda přijímat veškerá opatření, i kdyby byla zrovna v demisi. 

Míra omezení je odvislá od celkové situace. Vede se také diskuse, jak dlouho může taková vláda existovat. Naše ústava, na rozdíl od řady zahraničních, nestanoví žádné termíny. V žádném případě ale nepředpokládá variantu, že bychom mohli bez vyčerpání tří pokusů mít vládu bez důvěry na časově neomezenou dobu. Časové vymezení ale souvisí s konkrétními okolnostmi – podívejte se na Německo nebo Belgii, jak dlouho tam trvají vyjednávání o vládě.

LN: Je tedy třeba nechat čas na jednání o vládě, ale zase to nesmí být automaticky bezbřehé.
To v žádném případě.

LN: Přijde vám, že se v politice rozmáhá relativizování obecných principů a hledání výslovných ustanovení nebo lhůt?
To je mor celého současného stavu dnešního právního státu. Jakýkoliv neduh se zákonodárce snaží řešit dalším legislativním krokem. Ústavní soud už dávno vyložil, že nemá-li ústavní instituce stanovenou lhůtu pro výkon své pravomoci, má ji vykonat bez zbytečného odkladu. Zatím jsme ale nerozhodovali konkrétní spor, zda v daném případě odklad byl nebo nebyl zbytečný. Tento problém je v naší zemi přítomen dlouhodobě. Dávno se zapomnělo na případy z první republiky, kdy prezident Masaryk odmítal některá jmenování velvyslanců nebo profesorů. Ústavní systém, který aktéry nesvazuje povinnostmi a lhůtami, předpokládá vysokou míru ústavní kultury, parlamentní kurtoazie, schopnost dialogu a kompromisu. Jednotlivé moci ve státě jsou v neustálém konfliktu. Dělba moci ale neznamená jen separaci, ale i jejich vyváženost a dialog.

PATNÁCT LET V ČELE ÚSTAVNÍHO SOUDU

■ Čtyřiasedmdesátiletý právník a bývalý ministr spravedlnosti a vicepremiér Pavel Rychetský je předsedou Ústavního soudu od srpna 2003. Podruhé jej do funkce jmenoval prezident Miloš Zeman v létě 2013.

■ Rychetský původně avizoval, že podruhé chce funkci zastávat jen do roku 2017, ale nakonec si to rozmyslel. Mimo jiné proto, že se loni stal předsedou Konference evropských ústavních soudů, a to na tři roky. „Nikdy nelze s jistotou říci, že budu zdravotně celou dobu funkci schopen zastávat. Moje rozhodování ovlivní i to, kdo by mě ve funkci měl nahradit. Než bych se rozhodl složit svůj mandát, tak bych předtím s prezidentem chtěl tuto otázku probrat,“ řekl v lednu pro Český rozhlas.

LN: Vytrácí se snaha o dialog a kompromis?
Z naší země se celkově vytrácí politická kultura. Ale není to nic nového, už rozpad Československa jsem vnímal jako snížení stupně demokratického způsobu vládnutí v naší zemi. Skončil totiž tehdy kritizovaný model fakticky tříkomorového Federálního shromáždění, spočívajícího na principu zákazu majorizace a ochrany menšin. Ten zákonitě vedl k nutnosti dialogu, hledání shody na půdě parlamentu. Málokdo si uvědomuje, že všechny zásadní transformační zákony jsou z doby federace a ve všech se muselo hledat společné východisko. A když došlo k rozdělení, tak v obou státech začala politika konfrontace, vítěz bere vše, slyšeli jsme o nulové toleranci. Opustil se model parlamentního diskurzu, který hledal společná východiska a přišel model nepřátelství. Velice těžko se budeme vracet k tomu, aby parlament byl místem hledání integrační většinové politické vůle, respektující ochranu menšiny. My ji dnes v ústavě máme, ale v praxi se příliš nerealizuje.

LN: Připomínáme si sedmdesáté výročí od komunistického puče v roce 1948. Co bychom si z toho výročí měli odnést za ponaučení?
Nejsem historik ani pamětník, tehdy mi bylo pět let. Vítězný únor roku 1948 má ale zajímavé paralely s takzvaným Sarajevským atentátem v roce 1997. Málokdo ví, že průběhem února 1948 byl asi nejvíce překvapen Klement Gottwald. Není pochyb o tom, že převratu předcházela intenzivní příprava pod kuratelou stalinského režimu v Sovětském svazu. Ono se to sice nazývá pučem, ale tehdy stále platila československá ústava z roku 1920. 

Nekomunističtí ministři spoléhali na to, že když podají demisi, tak musí být odvolána celá vláda. Stejně jako v roce 1997 se rozhodli podat demisi, aby se zbavili premiéra. Jediný rozdíl je v tom, že tehdejší ústava, na rozdíl od té dnešní, výslovně počítala s možností úřednické vlády pro krizové okamžiky. Jenže zatímco demise ministrů Klausovy vlády přinutila premiéra podat demisi a skutečně byla ustavena Tošovského úřednická vláda, v roce 1948 si to nekomunističtí ministři špatně spočítali. Dopředu neoslovili dva sociálně-demokratické ministry a nestraníka Jana Masaryka, bez nichž ale nepodala demisi většina vlády. Tím spáchali politickou sebevraždu a nahráli Gottwaldovi, který dostal do úzkých prezidenta Beneše, který neměl jinou možnost než vládu doplnit podle návrhu premiéra. Gottwald měl připravený klasický převrat pomocí akčních výborů a ozbrojených dělnických milicí, které obsadily ulice, úřady a stranické sekretariáty. A najednou mu spadla moc do klína, aniž by musel své zbraně použít.

LN: Je komunistický převrat také ukázkou poučky, že demokracie je schopna zničit sama sebe? V roce 1946 si lidé komunisty zvolili a o dva roky později jim demokratičtí ministři uvolnili místa ve vládě.
Vítězství komunistů mělo řadu příčin. Jednou z nich byla Mnichovská dohoda, kterou se národ přirozeně cítil zrazen a opuštěn svými demokratickými spojenci. Osvobození od nacistické okupace bylo vnímáno tak, že přišlo ze Sovětského svazu. Myslím si, že únor 1948 lze srovnat se zánikem Výmarské republiky o patnáct let dříve. V obou případech šlo o stranu usilující o totalitní moc, včetně využití brutálního násilí a ozbrojených složek. Jsou to přesvědčivé důkaz o tom, že žádná ústava nemůže být stoprocentní zárukou, že se demokratický právní stát nezhroutí.

Pavel Rychetský čte rozsudek Ústavního soudu

LN: Jakou ve vás vyvolává emoci, že je vysoce pravděpodobné, že poprvé od revoluce vznikne vláda založená na podpoře komunistické strany? Zdá se, že Andrej Babiš s její podporou počítá najisto.
Nemyslel jsem si, že k tomu někdy dojde a není to pozitivní signál o tom, kam dospěl náš polistopadový vývoj. Lze si ale také položit otázku, zda ta strana není komunistická už jen svým názvem. V novém systému se pohodlně zabydlela, nevystupuje jako jeho odpůrce a neusiluje o jeho zbourání. Chtějí v něm jen participovat tak, aby z něj vytěžili co nejvíce.

Je to tedy více o symbolice než o reálné hrozbě?
Nepochybně.

LN: Chápu to správně, že za nebezpečí považujete spíše hnutí Tomia Okamury? O něm jste v OVM řekl, že je to člověk, jehož názory jsou „rasistické, xenofobní a neonacistické“.
Pro mě je znepokojující, že se člověk s takovými názory stal místopředsedou sněmovny. Já neupírám SPD právo na existenci v parlamentním systému, ale viním ostatní strany, co o sobě tvrdí, že jsou demokratické. Podívejte se do Německa, kde Albrecht Glaser, hlavní ideolog strany Alternativa pro Německo, třikrát za sebou nebyl zvolen místopředsedou Spolkového sněmu. Nikdo této straně neupírá právo podílet se na politickém systému, ale upírá jí právo reprezentovat jej. To je ten hlavní rozdíl.

LN: Nabízí se srovnání se Sládkovými republikány, které jste zažil jako aktivní politik. Uvažoval tehdy někdo o tom, že by s nimi jednal o vedení sněmovny, neřku-li o vstupu do vlády?
To bylo skutečně absolutně vyloučené. A dlužno říci, že do okamžiku, kdy se v roce 2003 prezident Klaus vyfotil s Grebeníčkem na zámku v Lánech, bylo stejně tak vyloučené považovat komunistickou frakci za možného partnera při jednáních o vládě.

LN: Souhlasil byste s názory profesorů Jiřího Přibáně a Jana Kysely, že sněmovní i prezidentské volby vyhráli nepřátelé liberální demokracie?
Z toho pojmu se stal slogan a různí lidé si pod tím představují něco úplně jiného. Raději bych používal pojmy demokratický právní stát nebo ústavní stát. Veřejně hlásané obavy z konce liberální demokracie mají jednu velkou slabinu – způsobili jej totiž právě představitelé liberální demokracie. Neuvědomili si, že zůstala jen slova a systém se začal obsahově vyprazdňovat. Volby ukazují, že velká část země má pocit, že dosavadní politická reprezentace jim nerozumí a nehájí jejich zájmy. Logicky tak hledali někoho jiného, volili změnu. Za to nemůžou „nové“ politické subjekty, které se vyrojily po celé Evropě, ale ty „tradiční“ strany, které nedokázaly reagovat na vývoj ekonomiky a společnosti.

LN: Přispěly k tomu i různé korupční skandály, kvůli kterým přišly o důvěryhodnost?
V postkomunistických zemích je situace násobena tím, že velká část národa za těch 29 let prožila hluboké zklamání. Začalo to masivní privatizací, kterou provázela korupce. Český národ byl po dlouhá desetiletí zvyklý žít v až nenormálně rovnostářské společnosti a najednou vznikly hluboké sociální rozdíly. Téměř milion českých občanů je v exekuci a tři čtvrtiny penzistů nedosáhne na průměrný důchod, který činí jen 11 tisíc korun. To je realita, která u velké části populace vyvolává sociální úzkost, ale mnoha politickým stranám úplně unikla. Toho zákonitě využily nové subjekty, které slíbily změnu.

LN: Co vlastně aktivuje ty spodní proudy ve společnosti?
Hlavním fenoménem je strach, se kterým se výborně pracuje ve volebních kampaních. Nejprve je třeba jej vyvolat a pak se lze na vlně strachu vézt. Paradoxní je, že u nás to byl strach z islámu a uprchlíků, přestože tu žádní nejsou a oni k nám ani nechtějí. Mnohé strany s tím strachem ale nedokázaly pracovat v tom smyslu, že by lidi tohoto strachu zbavili.

Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu.

LN: Vy opakovaně zmiňujete výrok polského disidenta Jacka Kuroně, že poslední fází komunismu bude nacionalismus. Je to vidět na tom, že polský i maďarský režim na národních akcentech stojí?
To byla opravdu prorocká věta. Euroatlantická civilizace neumí žít bez ideologií, bez náboženství. Choroba vypjatého národovectví ožila a pevně se usazuje. Situace v Maďarsku a v Polsku je nesrovnatelně vážnější, než jak se jeví zvenčí. Maďarsko už není demokratickou zemí, Orbán proměnil ústavní systém tak, aby zajistil vládu jedné strany. V obou zemích vidíme důraz na národní a katolické tradice, Orbán i Kaczyński už veřejně řekli, že liberální demokracie je nepřijatelná a musí se odstranit. Rozdíl je v tom, že zatímco Orbán změny rozložil do delšího časového období a měl ústavní většinu, v Polsku to má příchuť otevřeného bourání dosavadního systému.

LN: Objevuje se nacionalismus i v Česku? Není to patrné třeba na tom, že takřka žádný politik si dnes nedovolí říci, že například podporuje přijímání uprchlíků, protože by se u voličů znemožnil?
Kombinace strachu, sociální úzkosti a nacionalismu hraničícího s xenofobií vyvolala dvojí reakci. Jednak vznikly nové politické subjekty, které s těmito tématy hrají jako s hlavní kartou, zároveň ale způsobila, že když tradiční strany viděly úprk svého elektorátu, tak začaly část těchto názorů přejímat. A právě tím se znemožnily. Zvláště závažné je, že dlouhodobým úsilím lidí, které nechci jmenovat, ale všichni víme, kdo to je, se povedlo vyvolat silný odpor k Evropské unii. Vystoupení z ní by bylo katastrofou a málokdo si uvědomuje, že bychom se ocitli v daleko vážnějších ekonomických i politických problémech, než si vůbec dovedeme představit.

LN: Nakolik se tyto tendence zesílily zavedením přímé volby prezidenta?
Už od roku 1918 jsme měli parlamentní demokracii s poměrně silným prezidentem, který ale byl volen parlamentem. Vzhledem k poměrnému volebnímu systému nepřímá volba vyžadovala dialog a hledání kompromisu. Přímá volba naopak zákonitě znamená rozdělení společnosti, protože ve druhém kole jsou jen dva kandidáti. Mně výsledek poslední volby nezneklidňuje sám o sobě, ale spíše dopadem na společnost, kterou rozdělil takřka přesně na půl. Přímá volba navíc vyvolává nevyváženost ústavního systému. Přímo volený prezident, i když nikdo jeho kompetence nezmění, může právem říci, že má větší legitimitu než všechny politické strany, protože dostal více hlasů, což ho v jeho očích ospravedlňuje i ke krokům, které vybočují z ústavního rámce. Střetne-li se legitimita parlamentu a prezidenta, společnost si zakládá na velmi rizikové, až krizové situace.

LN: Změnila přímá volba i osobu Miloše Zemana, který ve funkci brojí proti politickým stranám nebo médiím a obrací se přímo na lid?
V této zemi politické strany nejsou miláčkem davů, obracet se přímo k lidu je tudíž velmi chytrá taktika. Miloše Zemana ale opravdu nechci přes média žádným způsobem hodnotit.

LN: Nedávno jste hovořil o své účasti na konferenci o krizi právního státu v německém Osnabrücku. Prý jsou aktuální změny v Česku v zahraničí vnímány velmi kriticky. Můžete to přiblížit?
Byl to dost trpký zážitek. Výsledky sněmovních i prezidentských voleb mě dostaly do složité situace, protože jsem těžko mohl vystupovat jako objektivní kritik polského a maďarského vývoje. Tento trend totiž zasáhl všechny evropské země – i Francii, i Německo, i moji vlastní zemi. Ale domnívám se, že i když není naše situace jednoduchá, tak Česko díky svému ústavnímu systému je dostatečně rezistentní vůči tomu, abychom nesklouzli do situace, ve které je Polsko a Maďarsko. Pevně věřím tomu, že se základní principy demokratického právního státu v naší zemi udrží a že nebudou rozvráceny.

LN: Ale zároveň opakovaně varujete před tím, že ústavní pojistky jako Senát nebo Ústavní soud nás samy o sobě nezachrání.
Ta otázka míří hlavně ke kardinálnímu problému současnosti a budoucnosti naší země, a to možnosti obcházení systému cestou všelidového hlasování. Nikdy jsem nebyl odpůrcem referenda, ale nikdy nesmí sloužit k popření ústavního systému. Je třeba zajistit, aby občané sice mohli vyslovit názor o významných otázkách vnitřní i zahraniční politiky, ale aby nebylo přípustné referendum, které by narušilo podstatné náležitosti právního státu.

LN: Máte také pocit, že je referendum vnímáno některými politiky jako nástroj, jak prosadit určité kroky, které by neměly šanci projít v parlamentu?
Neexistuje žádná demokratická země, v níž by se referendum stalo běžným nástrojem výkonu veřejné moci. Ani ve Švýcarsku to tak není. Referendum je velmi dobrý ústavní nástroj, když je a nepoužívá se, ale je tam ta možnost. Většinou se používá, když otázka má takový význam, že vláda nebo parlament chce, aby své rozhodnutí si nechala podpořit v lidovém hlasování. Je právem parlamentu nebo vlády si nechat svá rozhodnutí v referendu posvětit.

LN: Ale nemělo by to sloužit k obcházení běžné procedury.
Jistě. Nemůže být účelem referenda vyřazení parlamentu z jeho funkce a jeho nahrazení všelidovým hlasováním. Stejně tak nelze referendem vyřadit vládu z její činnosti.

LN: Souvisí to i s tím, že vám přijde absurdní, že se nediskutuje o okruhu témat, o nichž by se referendum mělo konat.
Přesně tak. Pořád se diskutuje o tom, kolik má být petičních hlasů na iniciativu, jaká má být účast a kdy bude referendum závazné. Ale to základní, tedy kdy by tato země potřebovala referendum a které otázky je možné položit a které jsou vyloučeny, o tom zatím příliš veřejná diskuse neprobíhá.

LN: Měl by položenou otázku vždy dopředu posuzovat Ústavní soud?
Zatím jsme měli referendum o přistoupení k EU, kde byla Ústavnímu soudu svěřena role přezkumu přípustnosti otázky položené do referenda. Není pochyb o tom, že by Ústavní soud měl dopředu posoudit, zda je otázka přípustná. A zcela samozřejmě je nezbytný i následný přezkum, ať již Nejvyšším správním soudem anebo pouze soudem ústavním.

LN: Nyní se zdá, že pokud by mělo dojít k ústavním změnám, mohlo by se jít cestou přijetí běžných zákonů, které ale posouvají ústavní systém. Něco podobného se stalo v době opoziční smlouvy, kdy jste byl místopředsedou Zemanovy vlády.
Hodí se připomenout, že skutečnou příčinou opoziční smlouvy byl výsledek voleb. Na prvním místě byla ČSSD, relativně těsně druhá byla ODS. Ani jedna ze stran nemohla sama vytvořit většinovou vládu a třetí strana, Unie svobody, odmítala koalici s ČSSD a Václav Klaus odmítal spolupráci s ní. V tu chvíli existovaly jen dvě varianty – předčasné volby nebo model menšinové jednobarevné vlády s tolerancí, který je rozšířený ve Skandinávii i v Holandsku. Velmi úzká skupina představitelů ODS a ČSSD se rozhodla pro druhou variantu. Já jsem tehdy řekl, že to bude vláda sebevrahů, ale nejevilo se mi to jako ústavně nepřijatelné řešení politické krize.

LN: Ptám se hlavně na to, že strany opoziční smlouvy již v roce 1998 ztratily ústavní většinu v Senátu a nezbylo jim než posuny ústavního systému provádět změnou běžných zákonů. Některé z nich pak narazily u Ústavního soudu. Nakolik se změnila vaše optika, že dnes už by vám to třeba přišlo nesprávné?
Já jsem byl vždy absolutně proti tomu, aby se zneužívalo běžné zákonodárství směrem, který by mohl narušit ústavní systém. Bylo by ale falešné, abych zakrýval skutečnost, že jako člen vlády a parlamentu jsem měl v řadě případů zdrženlivý postoj k některým nálezům Ústavního soudu. Poté, co jsem přišel sem a během krátké doby jsem získal úplně jinou optiku a uvědomil jsem si, jak důležitá je dominantní role Ústavního soudu v naší zemi. A to nebyla jen potřeba loajality s institucí, v jejímž čele jsem stanul.

LN: Tak čím to bylo?
Změna mé optiky byla dána tím, že jsem se ztotožnil s doktrinálním přístupem, který Ústavní soud vytvořil v 90. letech. I když, mám-li být úplně otevřený, tak jeden z nálezů „prvního“ soudu mně dodnes příliš nesedí – ten, který posvětil Benešovy dekrety. Ústavnímu soudu nic nebránilo v tom říci, v době, kdy byly přijaty a posléze posvěceny ústavním zákonem, nebyly protiústavní. Byly výsledkem druhé světové války. Dnes by ale zcela odporovaly konceptu naší Listiny základních práv a svobod, protože tam bylo ustanovení, že se konfiskuje majetek Němců podle etnické příslušnosti. Kdyby je Ústavní soud tehdy zrušil, tak by současně musel říct, že nález nemá retroaktivní účinky a účinky jsou nedotknutelné, ale dnes už není třeba, aby byly součástí právního řádu. To by bylo poctivější řešení. On ale jen řekl, že jsou vyhaslé a není třeba se jimi zabývat.

  • 81Diskuse


Kristián Léko

Autor

Kristián Lékokristian.leko@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz