Začneme drobnou korekcí. Před čtyřmi měsíci se v českých kinech objevil přepis prvního dílu populární detektivní trilogie Stiega Larssona, film Muži, kteří nenávidí ženy a autor těchto řádek o něm publikoval ne zrovna lichotivý text. Po shlédnutí Dívky, která si hrála s ohněm ovšem cítí potřebu to stanovisko mírně relativizovat - Larssona je možné do filmu převést ještě neskonale hůře. Masový úspěch literární předlohy se pro nečtenáře stává čím dál větší záhadou. Existují napínavé filmy, jejichž zápletka nedává valný smysl a jejichž hrdinové -kladní i záporní - projevují značný, řekněme, intelektuální deficit, a přesto se na ně dá dívat.
Kompenzují to třeba naléhavostí, tempem, jež nedá divákovi šanci lapsy v logice registrovat, nebo nadhledem, jímž se mu dá najevo, že tvůrci tu bláznivou story taky neberou až tak vážně. Dívce, která si hrála s ohněm všechny tyhle ingredience chybí, film zvolna a s úpornou seriózností vypráví absurdní story, nezná střední cestu mezi uspávající popisností a bezděčnou legrací.
Hlavní postavy jsou - stejně jako v prvním pokračování - neohrožený investigativní reportér Mikael „Kalle“ Blomqvist, který v časopise Milénium zveřejňuje šokující pravdy o mocných tohoto světa. Jeho parťačkou je geniální hackerka, nebezpečná rváčka a cílevědomá mstitelka Lisbeth Salanderová (Noomi Rapace). Jejich spojenectví je ovšem tentokrát rázu spíš korespondenčního, během filmu si vymění pár mailů, potkají se v až v úplně poslední scéně. Lisbeth má totiž problém - je na útěku, protože ji policie má za pachatelku tří vražd. Zločiny souvisejí s kauzou krutého obchodu se ženami z postkomunistické Evropy i s Lisbethinou pohnutou osobní historií. Není divu, že je trochu asociální, když si ji mezi sebou dlouhá léta předávali státem placení úchylové středního věku. Zatímco ona se skrývá na nečekaných místech, případně pátrá maskována geniálními převleky, Blomqvist přijímá telefonní hovory, z nichž se vždy v pravý čas dozví, jak postupovat dál.
Režisér Daniel Alfredson spletitou story vypráví s invencí televizního rutinéra, který dobře ví, že nejlepší způsob, jak ve filmu navodit atmosféru ohrožení a napětí, je nechat naplno rozeznít zlověstnou hudbu. Ve filmu proto skoro pořád zní nějaké to hučeníčko, nebo je alespoň latentně přítomno. Hučí to, když má Lisbeth lesbický sex, hučí to, když si pro nakládačku přijdou dva nejpitomější motorkáři pod sluncem, hučí to, když se na scéně objeví odbarvený vrahoun neschopný cítit bolest, jehož monumentální stupidita reprezentuje intelektuální úroveň celé té ďábelské organizace, jíž slouží - ti lidé by zjevně produkčně nezvládli ani nákup pečiva.
Nejsilnější hučení se ozve v závěru, kdy se z filmu stane parafráze Limonádového Joea, vyšperkovaná tou nejvíc uměle působící filmovou spáleninou všech dob. Z mnoha poučení, jež ten snímek aspirujícím zločincům přináší, vybírám: při upalování lidí ve stodole mít přehled o možných únikových cestách a nebožtíky nepohřbívat s cigaretovým pouzdrem v kapse. Jinak může být zle. A taky že je.
***
Dívka, která si hrála s ohněm Švédsko 2009 Režie: Daniel Alfredson Hrají: Noomi Rapace, Michael Nyqvist, Lena Endre a další Premiéra 11. 11.
