Teď jsem si ověřil, že vím, jak se řekne rusky Žert. O to ale nejde. Román Milana Kundery obsahuje proslulou pohlednici, kterou Ludvík posílá Markétě: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík.“
Při čtení této románové pasáže či při zhlédnutí filmové adaptace Žertu může mít někdo pocit, že to už bylo, že dneska už se tomu jen hořce smějeme... Jenže to bohužel vůbec není pravda. Mnoho lidí si stále (či znovu) hranice mezi soukromým a veřejným neuvědomuje – a řada z nich si je ani není schopna uvědomit. Někdo tak obšírně vypráví své domácí problémy v práci, někdo zas neumí přestat mluvit o práci ani večer v hospodě.
Obecně platí, že zasáhnout do cizího soukromí ještě není takový problém, ale běda když někdo zasáhne do toho našeho. Ataké že většina lidí o sobě řekne i to, na co se nikdo neptal, ale běda kdyby se dozvěděli, že to o nich říkal někdo jiný.
Ludvík Jahn ze Žertu také po zmíněné pohlednici na dlouho pozbyl režisérské pozice ve svém životě. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem se dozvěděl, že můj kamarád ztratil za oceánem práci proto, že jeho podřízení si vyměnili na firemních adresách e-maily, jež obsahovaly vulgarismus.
A on, který to věděl či měl vědět, to nenahlásil. Ovšem ti nad ním to věděli. Zdravý duch páchne blbostí... Jiný kamarád zas byl jakožto číšník na lodi v Karibiku přistižen, jak se líbá s jednou z dívek, která na palubě trávila dovolenou. A jeho bárka šla ihned ke dnu – dostal výpověď. Je tohle k životu?
Vůbec se toho hodně změnilo... Kdysi jsem se třeba v Jugoslávii nestyděl konverzovat na nuda pláži s dvěma atraktivními blondýnami (všimněte si, nikdo se mě na to neptal). Jakým jazykem jsem s nimi mluvil, už nevím, pamatuju si jen, že ony na sobě neměly nic, já plavky pro tu chvíli též neoblékl, zato mi nechyběly nafukovací rukávky.
Co by z toho zbylo dnes? Nyní bych už na nuda pláž nešel, styděl bych se ty dívky oslovit, měl bych na sobě plavky, zato rukávky v žádném případě (už se do nich nevejdu). S věkem člověk ztrácí nejen chuť některé věci dělat – třeba posílat poťouchlé pohlednice –, ale především spontaneitu. A i když si ji nakrásně uchováte, řeknou vám pak, že to není „politicky korektní“...
Ale na začátku prázdnin raději zůstaňme u koupání. My moře nemáme, to už se ví, česká literatura zato disponuje ohledně letních vodních radovánek vskutku kardinální otázkou z Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války: „Koupal jste se už letos v Malši?“ Mám ji rád, protože na ni mohu odpovědět kladně, nepotřebuju žádné: „Nekoupal, ale zato bude letos hodně švestek.“
Ovšem je třeba také dodat, že jednoroční dobrovolník Marek se mýlil. Při odchodu z Českých Budějovic do Mostu nad Litavou prorokoval, že čeští vojáci budou obcovat s Maďarkami, zatímco Maďaři přijdou do jižních Čech, a tak se pak na březích Malše budou rodit lidé s vysedlými lícními kostmi.
Nic takového. Nedávno ale proskočila zpráva, že cizinci skoupili už většinu jihočeské půdy. A to právě můžu potvrdit, protože když jsem z té Malše onehdy vylezl, na břehu řeky byli takoví lidé, co neuměli říct ani „dobrý den“. Až potom jsem pochopil, že jde o Holanďany... Nic proti tomu. A taky nevěřím řečem o tom, že ten jejich jazyk je jedním z příznaků prasečí chřipky (není to politicky korektní). Já věřím, že tady dohromady ještě nejmíň do švestek vydržíme. A že jich letos bude hodně.
Ať žije Trockij! (Éto šútka takája.)
***
Většina lidí o sobě řekne i to, na co se nikdo neptal, ale běda kdyby se dozvěděli, že to o nich říkal někdo jiný
O autorovi| Ondřej Horák redaktor LN
