* Proč jste si vybrali k zfilmování právě téma amerického radaru v Česku?
FR: Téma radaru vzbudilo po roce 1989 jednu z nejrozsáhlejších společenských diskuzí. Vznikla řada občanských společností a začali jsme si pokládat otázky, zda po dvacetileté okupaci sovětskou armádou můžeme obstát bez americké vojenské přítomnosti, nebo ne.
* Jak vás ale napadlo natočit o tom dokument?
FR: Byly toho plné noviny a televize. To byl první impulz. Pak jsme se vydali situaci v ústrety, když jsme navštívili brdské obce. Všimli jsme si, že se střetávají dva světy. Svět politiky se světem nejzapadlejší vesničky.
* Myslíte si, že váš dokument je objektivní?
FR: Film je čistě subjektivní. Natočili ho Klusák s Remundou během tří let, s informacemi, ke kterým měli přístup. Nechtěli bychom někomu tvrdit, že film je objektivní.
* Zohlednili jste ale argumenty pro a proti radaru?
FR: Film končí telefonátem amerického prezidenta Obamy. Ukazuje se, že nám Američané dávali nepřesné informace a naše vláda je předávala dál. Film končí, a proto říkáme, že je neradarový.
* V dokumentu vystupují ve velké míře především aktivisté. Bylo těžké dostat nějaké informace od vládních představitelů?
VK: Aktivisté si nás pustili blíž k tělu. Také byli podezřívaví, ale věděli, že nemají, co ztratit. Pro představitele vlády jsme ale byli nekontrolovatelní, nehodili jsme se jim do jejich PR strategie. Báli se nás, protože bylo zřejmé, že nás neřídí nějaký šéfredaktor, kterého by mohli zmáčknout. Karel Schwarzenberg nám na osobní schůzce slíbil, že zařídí, abychom se na některých oficiálních akcích mohli dostat blíž než běžní novináři, ale své slovo nedodržel. A tiskový odbor vlády nás na poslední chvíli vystrnadil z letadla, když letěl pan Topolánek za prezidentem Bushem. Důvod zněl, že je plno, ale ostatní novináři se nám pak smáli, že tam byla spousta volných míst.
* Proč je jediným kladným hlasem opilý básník Ivan Martin Jirous?
FR: Martin Jirous není jediným, kdo by radar ve filmu obhajoval. Kromě něj radar obhajuje předseda vlády Mirek Topolánek, ministryně obrany Vlasta Parkanová, ale jsou tam i hlasy z lidu.
* Měli jste na americký radar od začátku svůj názor?
VK: Nikoliv. Natáčení dokumentu chápu jako proces „rozhlížení se“, při kterém teprve poznám aktéry té kauzy, jejich názory a vůbec kontext, takže hotový postoj by mě jen limitoval a bral chuť hledat. Má váš první dokument Český sen něco společného s Českým mírem? VK: Stylově jsme oba filmy co nejvíce vzdálili – v Českém snu jsme na sebe vzali role falešných manažerů hypermarketu, Český mír je naopak až na pár otázek zpoza kamery přísně observatorní – oba filmy mají až nápadně podobnou pointu. A tou je ta přeceněná chiméra, boj o něco, co nakonec vůbec není.
* Říká se, že vaše metody natáčení nejsou úplně košer...
VK: Žádné zrádné metody nepěstujeme, nic nepřekrucujeme. Vždy mě překvapí, když se mě někdo ptá, zda jsou všechny scény v našich filmech autentické. Opravdu si dovedete představit, že bychom si najali komparz a nechali ho skandovat, „ami go home“, jen aby byla švanda?
* Co vlastně jste? Dokumentaristé, či provokatéři?
VK: Jsme především filmaři a věnujeme se autorskému dokumentu, v němž si můžete dopřát luxus vlastního názoru. ?
