Kdo tvrdí, že mezi supervelmocemi panují poměry nové studené války, bývá pokládán za zpátečníka. Ale co říci na „výměnu špionů“, jež se má uskutečnit dnes? Výměny špionů jsou typickým atributem studené války. Nejen proto, že ty nejslavnější se během ní odehrávaly, ale hlavně pro to výrazivo. Do rubriky „špion“ se dostávali disidenti z komunistického bloku, neboť disidenty dost dobře nešlo recipročně vyměňovat. Bude-li dnes vyměněno deset ruských špionů, nedávno polapených v Americe, za ruského vědce, odsouzeného za špionáž pro USA, nepřipomíná to něco?
Připomíná. Tu připomínku oživuje most Glienicker Brücke na pomezí bývalého Západního Berlína a komunistické NDR. Na něm byl v roce 1962 vyměněn americký pilot Francis Powers, sestřelený se špionážním letadlem U-2 v Rusku, za plukovníka Rudolfa Abela, sovětského špiona zatčeného v USA. Na něm bylo v roce 1985 vyměněno 23 vězňů z NDR za čtyři východní špiony chycené na Západě. Na něm byl v roce 1986 vyměněn sovětský disident Anatolij Ščaranskij (a další čtyři lidé včetně Jaroslava Javorského) za pět lapených agentů KGB v čele s Karlem a Hanou Köcherovými.
Byl snad Köcher stejný špion jako Ščaranskij, vězněný Sověty za úmysl vystěhovat se do Izraele? Kdepak, ale prodávalo se to jako „výměna špionů“. S podobnou obezřetností přistupujme i k dnešní výměně, pokud se uskuteční. Prý ve Vídni. Proč ne třeba v Praze, když už se tu sešli Obama s Medveděvem? Zřejmě proto, že ministrem zahraničí není Lubomír Zaorálek. Ten by dokázal Prahu prodat jako neutrální most mezi Západem a Východem.
Čtěte Téma na straně 6
