O tomto úseku dějin však román Torgnyho Lindgrena nevypráví. Sláva pohasla, letopočet se přehoupl do nového tisíciletí a místo plamenných kázání sledují obyvatelé västerbottenského vnitrozemí televizní seriály. Lidí tu žije ještě o mnoho méně než dříve. A to je chvíle pro opětovný příchod Olofa Helmerssona do rodného kraje a tím také na stránky románu Norrlandský akvavit (2007). Byl pryč hodně dlouho, ale teď se vrátil s jasným poselstvím: Bůh není.
Čtyřiaosmdesátiletý bývalý kazatel cítí jako svou povinnost ozřejmit obyvatelům pravdu. Potíž je v tom, že už téměř není koho z bludu vyvést. Bůh není? To mladí dávno vědí i bez pastora a ze starého sboru stačili téměř všichni umřít ještě v blažené víře. Zbývá posledních pár duší...
Opožděný návrat Olofa Helmerssona zosnoval přední švédský spisovatel Torgny Lindgren (* 1938), který se českým čtenářům již dříve představil pěticí knih, naposledy vloni povídkovým souborem s názvem Souchotě a jiná slova. Také pro autora je Norrlandský akvavit, nyní vydaný v českém překladu, nostalgickým návratem do míst, kde prožil kus života a kam umístil děje mnoha próz.
Román se odehrává ve švédské současnosti, ale tak trochu zapomenutý västerbottenský kraj jako by pořád zaostával. Ze snahy ubránit se ztrátě identity nesrovnal krok s okolním světem. Zároveň ale i zde už vypršel čas naslouchání. Helmerssonovo poselství, které ho Torgny Lindgren nechává opakovat jako svého druhu refrén, vyznívá nesmyslně - je pronášeno v době ke všem poselstvím hluché.
Ani tři zbylé Helmerssonovy věřící souputníky z minulosti nové „kázání“ neosloví. Co do nich kdysi pastor sám zasel, už bují vlastním životem. A to je v jistém smyslu jedna z cest pro svérázný a tak trochu ztracený kraj: ponechat jej bez umělých zásahů jeho přirozenému vývoji. Ať už to bude znamenat nezřízený růst, nebo usychání.
***
MINIRECENZE Norrlandský akvavit
Torgny Lindgren Přeložil Zbyněk Černík. Vydalo nakladatelství Host, Brno 2009. 180 stran.
