Text je výňatkem z vítězného eseje ve studentské soutěži Ius & Societas 2010. Třetí ročník soutěže, jež se týká role práva a justice ve společnosti, měl tentokrát volné téma.
Porota se shodla na práci makedonského doktoranda Právnické fakulty MU.
Jednoho chladného prosincového rána v roce 2006 vyšla dvacetiletá poštovní doručovatelka v Brně na pravidelnou ranní roznášku. Kolem páté hodiny ranní ji přepadl muž s nožem v ruce; chtěl peníze. Pak ji odvlekl na dvůr domu, donutil ji se svléknout a znásilnil ji. Po dvaceti minutách ji nechal jít – s tím, aby přišla i zítra.
Na druhý den ho na tomtéž místě čekala policie a byl okamžitě zatčen. Ukázalo se, že jednačtyřicetiletý muž už byl v minulosti odsouzen na 13 let za dvojnásobný pokus o vraždu, trojnásobné znásilnění, ublížení na zdraví a vydírání. Vyšel z vězení v roce 1989, prodělal ústavní ochrannou léčbu, ukončenou v roce 2002. Za svůj nový zločin byl odsouzen na čtrnáct let, podle znalců je „jeho pobyt na svobodě velmi nebezpečný; jedinou možností resocializace je kastrace“.
Při čtení takových zpráv se člověk těžko ubrání vzteku a znechucení vůči pachatelům takových činů. Zvlášť pokud obětí je dítě nebo někdo, koho jsme osobně znali a kdo následně utrpěl psychologické trauma.
Tato práce se zabývá použitím chirurgické kastrace. Česká republika je jedinou zemí v Evropě, která ji stále uplatňuje.
I testosteron se dá dokoupit Chirurgická kastrace, ať už jako trest nebo jako metoda zneškodnění sexuálních násilníků, se používala po celou historii lidstva. Kastrovalo se ve starodávném Egyptě (jako trest za znásilnění) i v Řecku (z obchodních důvodů se kastrovali otroci).
Chirurgická kastrace, nevratné odejmutí varlat, je relativně jednoduchá procedura. Vychází z předpokladu, že zákrok způsobí úbytek mužských hormonů, což zásadně oslabí či úplně odstraní sexuální sklony. To mimochodem tak úplně neplatí, i po zákroku může tělo získat dávku hormonů v injekcích nebo tabletách; testosteron lze dnes relativně snadno nakoupit přes internet. Ve 20. století řada evropských zemí uzákonila tento zákrok jako nástroj léčby sexuálních násilníků. Těmito zeměmi bylo Dánsko (1929, 1935 a 1967), Německo (1933, 1935 a 1969), Norsko (1934 a 1977), Finsko (1935 a 1950), Estonsko (1937), Island (1938), Lotyšsko (1938), Švédsko (1944) a Československo (1966). Používal se – i bez legislativního základu – ve Švýcarsku a Nizozemsku. Ve Spojených státech se prováděla na vězních už od roku 1899.
Dánsko svůj zákon – první na kontinentu – nadvakrát upravovalo. Novela z roku 1935 sice kastraci na papíře dál umožňovala, v realitě se však nedobrovolné kastrace přestaly provádět. I tento zákon byl v roce 1967 změněn: nedobrovolné kastrace byly zakázány a Dánsko se v průběhu 70. let vyvinulo k dnešní praxi, kdy se provádí pouze dobrovolné chemické zákroky.
Podobná situace nastala i v ostatních evropských zemích. Buď přijaly výslovný zákaz, nebo od teoretické možnosti v praxi upustily – se zmíněnou výjimkou České republiky. Vesměs jde o dobrovolné zákroky, pouze Polsko v roce 2009 přijalo zákon o povinné chemické kastraci určitých sexuálních násilníků. Ve Spojených státech uplatňují chirurgický zákrok čtyři státy – Kalifornie, Montana, Florida a Texas. Kupříkladu v Texasu byl za celé období 1997 až 2005 proveden na třech sexuálních útočnících.
Vlivná a uznávaná Asociace pro léčbu sexuálních útočníků (Association for the Treatment of Sex Offenders, ATSA) je „proti chirurgickým kastracím vzhledem k dostupnosti léčby medikamenty, která může dosahovat stejných, ne-li lepších výsledků“. Jeden lékař citovaný v článku American Medical News v dubnu 1992 prohlásil: „Představa, že by trestněprávní systém používal lékaře k mrzačení vězňů jako součásti trestu, by byla proti lékařské etice i Hippokratově přísaze.“ Teď jsem asexuální, doktore Během 20. století se v Evropě prováděly čtyři významné studie ohledně účinků chirurgické kastrace na pozdější recidivu mezi sexuálními útočníky. Studie z Norska (Bremer, 1959), Německa (Langelüddecke, 1963), v Dánsku a ve Švýcarsku (Stürup, resp. Cornu, 1973) srovnávaly trestní rejstřík útočníků před kastrací a po ní. Všechny tyto studie prověřovali Nikolaus Heim a Carolyn J. Hurschová v rozsáhlém shrnutí, publikovaném v roce 1979, z nějž vychází i tato část eseje.
Langelüddecke shledal, že u 1036 sexuálních útočníků, vykastrovaných v Německu mezi lety 1934 a 1944, byla míra recidivy pouhých 2,3 %. U téže skupiny dosahovala před zákrokem recidiva 84 %. (U kontrolní skupiny 685 pachatelů, kteří kastraci nepodstoupili, šlo o míru recidivy 39,1 %.) Langelüddecke se zaměřil na důsledky kastrace pro sexuální touhu. Na základě průzkumu mezi 90 útočníky uzavřel, že 65 % z nich ztratilo potenci „ihned nebo záhy po kastraci“, 17 % pozorovalo u sebe postupné mizení libida a 18%uvádělo, že jsou stále schopni sexuálního styku.
Cornu svou studii rozšířil na mentálně postižené útočníky. Zkoumal skupinu 127 „patologických“ útočníků. Ve skupině, která prodělala kastraci, míra recidivy činila 7,44 % (před zákrokem téměř 79 %). Bremerova studie naměřila pokles míry recidivy z 50% na 2,9 %. Stürupovo zkoumání 900 případů v Dánsku došlo k závěru o 2,2% míře recidivy; naopak 97 % případů vedlo k asexualitě.
Výsledky čtyř studií naznačují, že chirurgická kastrace je velmi efektivní metoda, která významně snižuje recidivu. Heim a Hurschová nicméně upozornili na početné nedostatky v metodologii. Německá a švýcarská studie například nebrala v úvahu, že někteří útočníci mohli pozbýt sexuální agresivity ještě před kastrací. Pokud jde o hlášenou asexuálnost, vycházela „ze sebehodnocení útočníků, kteří se museli naučit během sezení s psychiatry a dalšími lékaři, že se mají definovat jakožto bytosti bez sexu“.
Nicholas Heim provedl v roce 1981 vlastní studii 36 dobrovolně kastrovaných násilníků ve Spolkové republice Německo. Jeho zjištění naznačují, že 36%útočníků ztratilo sexuální touhy ihned po zákroku, zatímco 31 % stále pociťovalo touhu a cítili se schopni sexuálního styku. Heim uzavřel: „Výsledky v této studii potvrzují celkový dojem, že sexuální projevy v důsledku kastrace se významně liší a že účinek kastrace na mužskou sexualitu nelze předpovídat s jistotou. Proto chirurgickou kastraci nelze doporučit jako spolehlivou léčbu sexuálních násilníků. Použití této metody představuje ateoretický pragmatismus a hrubé neporozumění povaze a psychodynamice sexuálních deviací.“ Česká odpověď je neuspokojivá V České republice problematiku upravuje trestní zákon, zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966 (ve znění pozdějších předpisů) a zákon o výkonu zabezpečovací detence z roku 2008.
Nový trestní zákon ukládá tresty za znásilnění v rozmezí od dvou do deseti let, podle povahy činu (předchozí zákoník počítal s tresty od tří do osmi let). Pokud jde o kastrace, jejich právní základ je v zákonu o péči o zdraví lidu: provádějí se pouze dobrovolné zákroky, na žádost dotyčné osoby. Kastrovaný musí být řádně poučen o operaci i o jejích vedlejších efektech. Zákrok musí být schválen komisí minimálně pěti odborníků (právník, dva lékařští specialisté a dva další, nezúčastnění lékaři). V roce 2006 Evropský výbor pro prev e n c i mučení, ustavený na základě evropské konvence o prevenci mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, ve své zprávě vyjádřil vážné výhrady proti české praxi. Česká strana měla podat doplňující informace o své praxi, například o počtu zákroků za posledních pět let nebo o míře recidivy.
Odpověď české vlády z roku 2007 byla shledána jako neuspokojivá. Česká republika prohlásila, že statistiku o počtu zákroků nevede. V průzkumu mezi nemocnicemi odpovědělo pouze pět psychiatrických léčeben a podle nich v letech 2001 až 2006 podstoupilo chirurgickou kastraci 50 odsouzených pachatelů. Pouze o jednom bylo známo, že spáchal znovu sexuální trestný čin. Podle názoru výboru by uváděné číslo bylo „pravděpodobně mnohem vyšší“, kdyby byly dotázány všechny instituce, o nichž je známo, že zákrok provádějí.
Kastrace i u exhibicionistů Ve zprávě po následné návštěvě z roku 2008 byla Česká republika kritizována ještě tvrději. Výbor pro prevenci mučení zjistil, že v letech 1998 až 2008 se chirurgické kastraci podrobilo 94 útočníků, což potvrdil i první náměstek ministra zdravotnictví. V rozporu s vládní odpovědí narazil výbor na tři případy, kdy kastrovaní spáchali závažný sexuální zločin, včetně opakovaného znásilnění a pokusu o vraždu. Při vlastním šetření výbor narazil na technické i praktické obtíže. Ředitel psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích – kde se provádělo 16 kastrací v průběhu předchozích deseti let – odmítl zpřístupnit zdravotní dokumentaci.
Výbor také shledal, že kastrace se provádějí i na dříve netrestaných útočnících, někdy i u nenásilných trestných činů. Někteří pachatelé byli kastrováni i za takové činy jako opětovný exhibicionismus. Výbor narazil jen na dva pachatele, kteří spontánně požádali o kastraci. Jiní uváděli, že jim zákrok navrhli sexuologové. Někteří tvrdili, že jim dal sexuolog na výběr mezi kastrací nebo doživotním zadržováním. Vláda odpověděla v roce 2009. Za prvé, podle jejího názoru není výbor oprávněn nahlížet do zdravotní dokumentace bez souhlasu pacientů. Za druhé vláda odmítla, že by poskytovala nepřesné informace. Za třetí odmítla tvrzení pachatelů, že by kastraci doporučoval zdravotní personál. K zjištěním ohledně dosud netrestaných nebo nenásilných pachatelů se vláda nevyjádřila. Nepřípustné. A nikoli nezbytné Většina zemí opustila chirurgickou kastraci a nadále provádí chemické zákroky. Ty mají zřetelnou výhodu: dodatečně podávaný testosteron nemůže zvrátit účinek antiandrogenních medikamentů. Chirurgické kastrace nelze považovat za spolehlivou léčbu násilníků.
V České republice byla praxe chirurgického odnětí varlat zavedena v roce 1966 a dosud trvá. Údaj o 94 kastrovaných z let 1998 až 2008 ukazuje, že sice nejde o běžnou metodu, ale ani o zcela výjimečnou. Český právní rámec vyžaduje informovanou žádost pachatele, prověřenou komisí odborníků; zprávy výboru pro prevenci mučení však uvádějí, že praxe bývá odlišná. To vyvolává otázku, nakolik je léčba legální, zda by prošla testem ústavnosti, pokud jde o zákaz krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení.
Vzhledem k medicínskému pokroku, který umožňuje dosáhnout téhož cíle účinnější chemickou metodou, se chirurgické kastrace jeví být nejen nepřípustné, ale i nikoli nezbytné.
***
Předpoklad účinku kastrace už nemusí platit. I po zákroku může tělo získat dávku hormonů v injekcích nebo tabletách.
Výbor pro prevenci mučení shledal, že někteří pachatelé byli kastrováni i za takové činy jako opětovný exhibicionismus
Heim provedl v roce 1981 vlastní studii. Jeho zjištění naznačují, že 31 % útočníků se stále cítilo schopno sexuálního styku.
O autorovi| Autor (* 1980) je doktorandem na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. V závěru loňského roku pobýval na Ústavu Maxe Plancka pro zahraniční a mezinárodní trestní právo ve Freiburgu. Text je redakčním překladem jeho anglické práce „Surgical Castration of Sex Offenders and Its Legality. The Case of the Czech Republic“, která vyhrála v soutěži Ius et Societas 2010. Titulek a mezititulky jsou redakční.
