Opravdu může kultura fungovat jako pomyslný most mezi národy?
To není jen prázdná fráze. Kultura v tomto ohledu žádné hranice nezná. Kde jinde bychom měli využít významu umění než právě při takovýchto příležitostech. Kultura je přece jedním z hlavních morálních základů pokrokové společnosti.
Význam projektu Klasicismus a biedermeier vyjádřil nejen samotný kníže Hans-Adam II., ale také český premiér Jan Fischer. Přispěla diplomacie výstavě, nebo výstava diplomacii?
Myslím, že to šlo téměř souběžně. S doktorem Johannem Kräftnerem, ředitelem Liechtenstein Museum ve Vídni a správcem lichtenštejnských sbírek, jsme byli v kontaktu už dříve. V poslední době byly kontakty zprostředkovány Eliškou Fučíkovou, která připravovala výstavu Hanse von Aachena. My jsme v roce 2000 pořádali vůbec první výstavu z našich sbírek věnovanou biedermeieru v italské Padově, kterou dr. Kräftner viděl, a samozřejmě také naši velkou výstavu na toto téma v roce 2008 v Jízdárně Pražského hradu. Nabídka spolupráce k této výstavě však přišla z jeho strany a výstava tentokráte nabrala formu jakési deklarace vyústění diplomatických snah obou zemí.
Byla tedy státní podpora v tomto případě příznivější?
Byla a svou roli nehrály pouze finance. Je pravda, že u většiny projektů se vše odehrává ve smyslu tady máte peníze, kterých není mnoho, a dělejte, co umíte. Ale v tomto případě byla podpora větší a zároveň pružnější. To bylo opravdu důležité, už kvůli těm nově nastaveným diplomatickým vztahům, ale i poměrně krátkému termínu na přípravu.
Pokud bychom pominuli diplomacii, čím je pro vás právě probíhající výstava Klasicismus a biedermeier významná?
Na naší zmíněné výstavě jsme pracovali průběžně už více než deset let. S pomocí grantového výzkumu jsme se snažili vytvořit komplexní obraz biedermeieru v českých zemích. Podařilo se nám podle všech možných dokumentů odhalit a připomenout, jak významnou roli hrála Praha, ale i třeba kraj jižní Moravy v této éře. V tomto ohledu jsme měli, na rozdíl od Vídně, určitý dluh. V roce 2008 jsme tak prezentovali spíše užité umění, design a dobový životní styl, tedy to, čím se lidé tehdy obklopovali. Probíhající výstava Klasicismus a biedermeier z knížecích lichtenštejnských sbírek je odlišná svým obsahem, reprezentovaným ve větší míře malbou a kresbou, která v době biedermeieru zaznamenala určitý průlom v žánrovém malířství. Věřím tomu, že právě tento unikátní soubor obrazů je pro návštěvníky zajímavý, protože pootevírá dveře i do soukromí jednoho z nejslavnějších evropských rodů. Čím může být tato výpověď dnes už dávného příběhu zajímavá pro současníka?
Je to dobrý příklad toho, jak lze vnímat význam kontinuity. Současným generacím dost škodí ta krátkodobost uvažování. Vnímání odpovědnosti za to, co bylo v minulosti, se zachováním pro budoucnost je obdivuhodné. I Lichtenštejni byli v historii opakovaně nuceni část svých sbírek odprodat, třeba v poválečných letech, aby se vůbec uživili, ale vždy byli schopni nebo se alespoň pokoušeli svá díla a objekty zpětně dohledat a následně z různých aukcí odkoupit. Sbírka je také zajímavá tím, že nám umožňuje spatřit šlechtický rod jako obyčejné lidi z masa a kostí. Na jednom portrétu tak vidíte portrét nemluvněte s doslova holým zadečkem, ze kterého se později stane státník se vším všudy, jak dokládá pozdější portrét, vystavený opodál. Myslím, že právě takovéto příklady slouží k napravení obrazu šlechty jako pouhých vykořisťovatelů, jak to vnucovala po desetiletí komunistická doktrína. Jakým způsobem probíhala spolupráce s vídeňským Liechtenstein Museum?
Přestože lichtenštejnský kníže Hans-Adam II. má osobní zájem v umění, uvědomuje si náročnost práce, kterou správa jejich sbírek vyžaduje. Jeho důvěru má dlouhodobě propůjčenou právě Johann Kräftner, takže ta spolupráce povětšinou probíhala přes jeho osobu. Je opravdu člověkem na svém místě, který má můj osobní obdiv.
Pokračování na straně III
Dokončení ze strany II
Čím konkrétně vám imponuje?
Tím, že to není archetyp klasického kunsthistorika, který má jen vše podrobně nastudováno a dobře mluví. Když se setkáte s entuziastou, který to, co dělá, doslova miluje a má navíc možnost spravovat takto rozsáhlou sbírku, je to velmi motivující zkušenost. Je nesmírně pracovitý a zároveň důsledný, dokáže svým nasazením okamžitě motivovat své okolí. Pro nás byla velmi zajímavá i spolupráce s jeho týmem, neboť bylo vidět, že jsou zvyklí pracovat na velkých projektech velmi samostatně. Mimochodem v době, kdy jsme pracovali na přípravách, oni souběžně pracovali ještě na dalších dvou výstavách, což my ostatně také a i pro náš malý tým to bylo velké nasazení, kterého jsme se úspěšně zhostili.
Co vše předcházelo slavnostní vernisáži, kdy jste už konečně mohli sklízet uznání?
Je za tím opravdu hodně práce. V listopadu jsme teprve jednali o převzetí výstavy, která v té době probíhala v Moskvě a která už měla jasně danou strukturu. Za pochodu se ale doktor Kräftner rozhodl ten koncept přizpůsobit více Praze, protože zná souvislosti předchozích výstav, které jsme pořádali. To nám pochopitelně vyhovovalo. Chtěli jsme výstavu doplnit více o interiér, což je téma, které je nám oběma také blízké. Takže jsme v podstatě začínali někde z prostředku, protože jakmile se jednou sáhne do hotového konceptu, tak je nutné změnit vše. Z původních sto dvaceti exponátů jich nakonec jsou dohromady skoro tři stovky a také jsme připravovali v podstatě nový katalog. Díky tomu měl nejen Johann Kräftner, ale také náš kurátor Radim Vondráček či vedoucí projektu Dušan Seidl opravdu napilno. Ale vše nakonec dopadlo dobře a za necelé čtyři měsíce bylo vše připraveno. Vy sama jste se profesně zabývala studiem biedermeieru. Co pro vás osobně reprezentuje?
Pro mě je to absolutní moderna. Řada lidí se však domnívá, že se jedná o jakýsi selankovitý styl, ale bohužel už si nejsou schopni uvědomit, v jaké době tento styl vznikal. Tehdy to byl od bujného baroka a zdobného rokoka opravdu velký skok. Byl to zcela převratný přístup ve vnímání sama sebe v centru rodiny a svého okolí.
Výstava probíhá už od května, jaký jste zatím zaznamenali ohlas ze strany veřejnosti?
Ohlasy jsou pochopitelně různé. Komická mi přišla i jedna recenze, kde se podivovali nad tím, proč tam je vlastně tolik vyobrazených dětí. Je důležité, aby návštěvník tu výstavu vnímal tak, jak je nastavena, a nepátral po jiných souvislostech, které tam vlastně ani nejsou. Zásadní je správně chápat celý název výstavy, tedy Klasicismus a biedermeier z knížecích lichtenštejnských sbírek, a fakt, že to neznamená jenom Lichtenštejni v době klasicismu nebo biedermeieru, ale i jako sběratelé.
Jste spokojena s návštěvností?
Není špatná, ale pochopitelně bych byla ráda, kdyby byla lepší. Naše původní odhady se ze zkušenosti držely při zemi, ale přesto jsem tajně doufala, že nás ta výstava svou účastí překvapí. Ale to se zatím nestalo a zájem veřejnosti se jeví tak trochu laxní, což mě mrzí, protože konkrétně tato výstava byla nastavena přímo pro české publikum a já věřím, že jej může v mnohém obohatit. Ale na druhou stranu výstava tu bude až do října a je dost možné, že se po letních měsících návštěvnost ještě zlepší. Jak se dnes obecně daří projektům v rámci kulturní výměny?
Kulturní výměna funguje v našem muzeu výborně, a to už od doby, co jsme se otevřeli světu. Zejména v prvním desetiletí byl ze Západu znát obrovský zájem o to, co bylo za železnou oponou schováno. A my jsme jako náš hlavní úkol vnímali to, aby se jména umělců a pojmy, jako je třeba český kubismus či funkcionalismus, dostaly do světového povědomí a kontextu. Takže už v roce 1991 jsme mimo jiné uspořádali výstavu kubismu v nově otevřeném Vitra Design Museu v německém Weil am Rhein. Výstava byla tehdy opravdu velmi úspěšná a i já na ni dnes moc ráda vzpomínám. Nemohu zapomenout na to, jak se kubistické formy vyjímaly v té dekonstruktivně hravé architektuře Franka O. Gehryho.
Máte i po těch dvaceti letech stále co nabízet?
Víte, těch dvacet let, to už je jedna generace, takže pro mnohé návštěvníky jsou některé výstavy premiérové – a navíc různé objekty, ale i epochy se dají vždy uvést v jiných souvislostech a interpretovat tak, aby byly zajímavé pro každou generaci.
***
FENDIHO AKVARELY V LICHTENŠTEJNSKÝCH SLUŽBÁCH
Vídeňský malíř a akvarelista Peter Fendi (1796–1842) doprovázel knížecí rodinu, zvláště dorůstající děti knížete Aloise II. z Lichtenštejna, po dlouhá léta na jejich cestách i během pobytu v rakouských či moravských knížecích rezidencích a často zhotovoval momentky z jejich každodenního života. Svou citlivostí se tyto drobné práce řadí mezi to nejlepší, co evropské výtvarné umění té doby vytvořilo. Jeden z Fendiho skicáků, který je dnes uložen v knížecích sbírkách, zachycuje na 33 malých lístcích (o velikosti 14,2x17,8 cm) se samozřejmou výtvarnou bravurou a kresebnou lehkostí detaily ze života malých Lichtenštejnů. Na jedné ze skic, umístěné jako drobná viněta na okraji papíru, zachytil Fendi například scénku, při níž jedna z knížecích dcer učí chodit svou panenku. Poznáváme zde hračky dětí i na první pohled prosté prostředí s jednoduchým nábytkem, v němž princezny vyrůstaly na zámcích v Lednici a ve Valticích, kde rodina pobývala mnohem častěji než ve Vídni. Na jiném z akvarelů (reprodukce vlevo nahoře na této straně) – zastoupeném i v pražské výstavě společně s dalšími dvěma pracemi z tohoto souboru – si princezna Marie Františka společně se sestrou Karolinou prohlíží obrázkovou knihu. I zde je scéna podána v lehkých barevných odstínech. Marie Františka sedí spolu se sestrou u otevřeného okna, jež poskytuje výhled do zámeckého parku v Lednici. Fendi zde do nejmenšího detailu zachytil pečlivě spletené vlasy dívek, téměř identické šaty i na stole položený kašmírový šál, v té době zvláště oblíbený, s pestrým barevným vzorem. Z obrazů čiší štěstí „venkovského života“, i když v případě těchto malých aristokratek zažívaného v zámeckých zahradách a parcích jen velmi zprostředkovaně.
MARIE FRANTIŠKA Z LICHTENŠTEJNA
Sbírky knížete z Lichtenštejna obsahují jednu z nejbohatších kolekcí portrétů z období biedermeieru, v níž zejména dětské portréty tvoří svébytný celek. Podobizna spící princezny Marie Františky z Lichtenštejna (reprodukce vpravo nahoře na této straně) fascinuje diváky tradičně nejvíce. Spolu s portréty jejích sourozenců, skicami Petera Fendiho a díly dalších malířů nás tato skupina obrazů jedinečným způsobem provází životem a dospíváním jedné generace rodu. Když se kníže Alois II. z Lichtenštejna stal roku 1836 regentem, pověřil Friedricha von Amerlinga, aby portrétoval také jeho potomky. Obrazy Marie Františky (1836), Karoliny (1837), Sophie (1839) a nakonec i pětiletého korunního prince Jana (1845), budoucího knížete Jana II., tvoří dohromady sérii půvabných portrétů. Vznikaly v době, kdy rodina sídlila nejprve v pronajatém, poté roku 1838 odkoupeném a moderně upraveném paláci Razumovských ve Vídni v ulici Landstrasse. Dvouletá spící princezna Marie Františka (1834–1909) je nepochybně nejslavnějším obrazem této série: spící dítě se šťastně usmívá a pevně k sobě tiskne hadrovou panenku. Dopadající sluneční paprsky si lehce pohrávají s dětskými kadeřemi a vybarvují líce do červena. Divák hledí na dítě jakoby seshora. Amerling je precizním pozorovatelem a rychlými, nespoutanými tahy štětce maluje dětskou tvář, zlaté kadeře, bílou košilku a loutku. Obraz vyjadřuje nejvyšší míru dětské spokojenosti a štěstí, nevinnost dítěte, které má celý život před sebou. Výtvarné podání je opakem strnule aranžovaných barokních portrétů. Jako inspirace možná Amerlingovi posloužily anglické dětské podobizny. Tato drobná malba, patřící společně s několika dětskými portréty Petra Paula Rubense k ikonickým dílům knížecích lichtenštejnských sbírek, patří k nejzdařilejším Amerlingovým pracím.
