Výkřik básníka skrytého v jeho pracovně, mezi davy nevycházejícího, by klidně mohl být sloganem uvádějícím zbrusu nový časopis Full Moon, věnovaný právě hudbě, klubům, po světě rozesetým nadšeneckým partičkám, tlupám neklidných promotérů – síti, která v časech, kdy se organizovaný hluk stává morem, zatvrzele pečuje o stav mysli, kdy je hudba mystikou, uměním, vytržením a průduchem z všednosti.
„Hudba, kterou miluju, je svatá!“ zní podtitul všech těch prostořekých recenzí a reportáží o cestách do hudebních ohnisek, kde se to hemží vtípky, šílenstvím a dekadencí muzikálních maniaků. Jde o hudbu, která není kulisou či obtížným virem znemožňujícím komunikaci. Kdepak, je to kupříkladu vyjádření „vzteku, melancholie, úzkosti a touhy, co vám sedí na prsou“, jak se píše v jedné recenzi.
Jo! Hudba je posvátným plamenem energie, klíčem k třeskutému nitru člověka, je to nůž mrštěný strašlivou silou do tváře temnoty, zvěst čirá, mocná a osvobozující, řekl bych uvážlivě.
O časopis Full Moon, jehož druhé číslo právě vyšlo, pečují lidé (je tu uvedeno dvacet čtyři autorů), kteří se zřejmě vyznají v kdejaké bizarii současnosti – „je to správně bláznivý, akorát rychlý a přiměřeně to nedává smysl, jak se na desku udělanou lidma na drogách sluší a patří“. Vědomě ovšem navazují na kořeny.
Bob Dylan a Hank Williams a Woven Hand a k tomu reportáž o koncertě Black Heart Procession. A hvězdou nového čísla čili dvojky je, no ne!, Iggy Pop a The Stooges, též moji milý Thundersticks a jsou tu na těch sto a něco stránkách desítky dalších kapel, které nestíhám, neb šediny mi již zakryly uši svým stříbrným štítem. Full Moon je k dostání pouze přes příslušný web a též u velmi, velmi vybraných prodejců.
O autorovi| Jáchym Topol, redaktor LN
