Otlučené a omšelé domy, na prkenných ohradách pár potrhaných plakátů, kaluže na rozbité dlažbě, sem tam nějaký obchod s prázdnými výlohami, jinak pusto a prázdno. Píše se rok 1978, jsme v polském městě Lodž a právě začíná moje úplně první cesta do zahraničí.
Tehdy jsme se společně se třemi kamarády vydali spatřit poprvé v životě moře v přístavním městě Gdaňsk, a to právě přes zastávky v dělnickém městě Lodž a ve Varšavě. Polsko mělo pověst sice chudé země, ale také vzpouzejících se, divokých obyvatel, kteří si nenechají nic líbit. Nakonec neuvěřitelný boj o varšavské židovské ghetto za války či později tzv. hladové bouře se střetem s komunisty natvrdo, včetně střílení a komunisty zabitých obětí, měly úctyhodnou pověst. Také se tu prý vlasatým lidem lépe dýchá a svobodněji se provozuje hudba, jako třeba tehdy už světoznámý moderní „máničkovský“ divoký jazz Michala Urbaniaka.
Expedice „number one“ K tomu, abychom se mohli dostat do takové země, byla tenkrát potřeba nejen takzvaná doložka k pasu, ale také zaťaté zuby při překračování hranic vlakem. I když putujeme do bratrské země v rámci komunistického bloku, pohraničníci nás kontrolují hodně důkladně. Jsou plni zamračeného podezření a prohlížejí naše skrovné věci jako spacáky a deky dokonce několikrát. Nelíbí se jim totiž naše dlouhé vlasy.
Jinak to ale měl být veselý výlet, který jsme nazvali expedicí „number one“. Do Lodže jsme dostali pozvání od mládence, který se jednou objevil zčistajasna v pražské „máničkovské“ malostranské hospodě U Slunců. Měl dlouhé vlasy do pasu, zakroucený knír, přátelský úsměv a vypadal zajímavě. Říkal si „Jama“, jeho civilní jméno si dnes už bohužel nepamatuji, ztratili jsme kontakt později, za výjimečného stavu v souvislosti se Solidaritou. Nicméně nás tehdy náš nový kamarád Jama uvítal ve svém domku na lodžské periferii se svojí ženou a malým dítětem opravdu královsky. Nejenže šel vystát několikahodinovou frontu – s vlasy schovanými pod bundou – na pár deka sýra v tehdejší chudobě a přídělovém systému, ale někde sehnal i vinylovou desku Captaina Beefhearta, kterou slavnostně pustil na prastarém gramofonu. Na stole stál drsně voňavý, čerstvě uvařený černý čaj. Vlastně tak skrovnou a přitom radostnou atmosféru jsem pak zažil už jen málokdy.
Dům byl z černých prken s térovou střechou, voda se nabírala u pumpy na dvoře, kde mezi záhonky stál také záchod. Bylo slunce a my brouzdali městem a nasávali jeho hodně syrovou atmosféru. Jako by totiž zůstalo uvízlé někde v okamžiku těsně po válce (vždycky si vzpomenu na Mirka Jasinského, jak při první návštěvě Václava Havla hned zkraje roku 1990 na ušklíbnutí, jak je ta za války totálně vybombardovaná a pak nově vystavěná Varšava ošklivá, hrdě oponoval: „Vždyť jsme taky, kurva, bojovali.“). Možná že i my jsme se tehdy stali najednou na okamžik jeho součástí: dodnes se nemůžu zbavit dojmu, ten prkenný domek, kde jsme přebývali, stál vlastně zrovna v pohnutém místě na periferii zvaném Marysin, kde se před pouhými pár desítkami let rozkládalo nacisty zřízené obří, později zlikvidované židovské ghetto – Litzmannstadt ghetto.
Jinak se tak zvláštně klidné ulice Lodže za našeho pobytu zaplnily snad jen jednou – když se po fotbalovém utkání rozdivočelí a drsně vyhlížející chlapi s klobouky či placatými čepicemi, takzvanými bekovkami, na hlavách hnali do malých náleven bez jediného stolku či židle, zato s roztočenou pípou. A v několika veřejných jídelnách se tvořila dlouhá fronta, kde se ale prodávalo jen jedno jediné jídlo – takzvaný bigos populárny, směs čpavě kyselého zelí a kusů uzeného masa.
My jsme se jim ale raději vyhnuli: ač jsme chtěli, nebo ne, stále nás pronásledovala tíseň z Čech, kde se lidé s dlouhými vlasy stávali často lákavým terčem následkem komunistické propagandy o feťácích a příživnících. Nakonec i nás v Polsku potkala perlustrace a nebyla nijak příjemná: tamní policie byla stejně agresivní a vlezlá jako ta naše.
Minout moře na dosah A ještě jeden zážitek mám z Lodže: návštěva Jamova kamaráda, obrovského chlapíka s dlouhými vlasy a vousy. Protože v Polsku nebyly tak drastické paragrafy jako u nás ten o příživnictví (na získání práce byla vymezena doba šesti neděl, pak se šlo nekompromisně do kriminálu), mohli si místní mladíci dovolit luxus jistého svobodného pohybu beze strachu. Právě Jamův kamarád se zrovna vrátil po dvouletém echt zálesáckém pobytu v horách v malé chatě, včetně zápasu s medvědem a obživy díky lovu zvěře. A úžasně o tom vyprávěl: to už se mi z Polska prostě nechtělo. Nicméně jsem tenkrát moře neviděl. Když jsme totiž přijeli do Gdaňska, měl jsem horečku, strašně lilo a byla zima. Po procházce liduprázdným starým městem, snad jen s několika přátelskými punkery prodávajícími v zastrčeném koutku na chodníku korálky, jsme se obrátili směr Česko s vodkou nakoupenou v Pewexu – což byla místní obdoba komunistické výběrové prodejny pro vyvolené, našeho Tuzexu (kamarád měl pro tuto příležitost schovaných pár marek v zubní pastě). Hranice jsme pak překročili pěšky a šťastně bez prohlídky díky pochopení zelených pohraničníků pro naši načatou láhev vodky, kterou jsme jim drze nabízeli.
Mořské pláže a boj o život Do Polska jsem se pak dostal až po dlouhých šestnácti letech, ale to už za jiných poměrů. U nás i tam byla demokracie, svoboda začala být normálem – a já zatoužil po hektických letech po samotě. Tehdejší kolega z redakce Respektu Maciej Szymanowski mi poradil: vydej se do gdaňské zátoky a vyhledej pláže kolem malé vesničky Sobieszewo. Tam je to krásné a dosud liduprázdné. Celé severní pobřeží totiž spadalo podobně jako u nás třeba Šumava do vojáky přísně střeženého hraničního pásma a teď, podobně jako právě „magická“ Šumava, zeje pustotou a je zemí nikoho.
Stačilo vzít si malý stan a nočním vlakem vyrazit z pražského Hlavního nádraží a cestou pozorovat tu úžasnou proměnu našeho souseda: na všech nádražích panoval neuvěřitelný shon, pokřikující a spěchající lidé s obrovskými cestovními taškami co chvíli plnili kupé, byli usměvaví a ochotní, jednou dokonce, když zjistili, že pocházím z Čech, prokázali mi tu čest a pustili mě sednout. V halách stály desítky stánků s nejrozmanitějšími lahůdkami, vidět byly stohy knih a časopisů, skrz nádražní okna zářila změť automobilových světel a blikajících neonů. Najednou jako po jakémsi probuzení bylo poznat, jak velká je Polsko vlastně země.
Ráno za letního svítání na modrém nebi dorazil vlak do Gdaňsku: na rohu už se přívětivě otvíraly malé kavárničky a pekárny, nad střechami se tyčily věže gotických katedrál a hlavně – ve vzduchu bylo cítit moře. Autobus hned z nádraží jel dlouhou klikatou cestou přes rozsáhlou periferii mezi změtí trubek průmyslových závodů, zaprášených uliček, dřevěných domků, rozkvetlých zahrádek a přes pontonový most k cíli mé cesty – rybářské vesničce Sobieszewo v čele s novým, velkým kostelem postaveným vlastnoručně místními po nedávném požáru.
Konečně sám s mořem Písčitá cesta pokrytá borovicovými šiškami pak zamířila v přímořském oparu do malého kopečku směrem k zátoce. Zhruba po kilometru cesty opuštěným borovicovým lesem s vysekanými a pomalu zarůstajícími průseky a příkopy po zdejší ostraze se náhle vynořuje sluncem zalitá gdaňská zátoka – lidskou nohou nedotknutý bílý písek, voňavé borovice a v dálce pomalu putující lodě.
Mohutně se houpající mořská voda v mírných vlnách kolébá změť dřev a odpadků, co chvíli za křiku padá racek pro rybu střemhlav dolů. Nikde nikdo, ráj, jen opuštěné strážní věže do dálky po obou stranách. Stan stavím kousek od břehu v lesíku a nastává týden samoty, koupání v ledové vodě Baltu, kilometrových pochodů po pobřeží, sbírání kousků růžového jantaru a výletů do kdysi hanzovního města s mohutnými katedrálami, nespočetnými pomníky padlých a pohnutou historií prvního ozbrojeného a vlastně předem prohraného střetu s nacisty těsně po útoku hitlerovského Německa na Polsko, a pak – legendárními gdaňskými loděnicemi, kolébkou slavné Solidarity. „To byly úžasné časy, když jsme házeli Molotovovy koktejly na komunistické tanky,“ svěřuje se čerstvý živnostník a účastník dramatických protikomunistických bouří v rozhrkaném autě na cestě autostopem k legendárnímu hradu křižáků Malbork. Právě totiž prožívá stejnou počáteční tíseň novopečených podnikatelů podobně jako jeho souputníci v Čechách.
Příběh těch, kteří vyhráli Sobieszewo jsem na stejném místě postupně navštívil ještě třikrát a vždy se něco v Polsku změnilo: první nesmělé stánky s okurkami a klobásami vystřídaly opravdové kempy s výletnickými restauracemi, opuštěné pláže se začaly plnit lidmi. Při poslední návštěvě města prosperity a projevů normální věcné svobody obchodů a postupně modernizovaných domů v roce 2005 tím spíš zapůsobila dramatická expozice v dnes už bývalých a v běžné soutěži krachujících loděnicích, věnovaná právě Solidaritě: v bývalých docích se promítají unikátní dokumentární filmy s drsným dramatem touhy po svobodě. Mlácení lidí, střelba, přejíždění lidí náklaďáky, zběsilí policisté s obušky, krev a mrtví.
V paměti pak snad natrvalo uvízne hlouček bezbranných lidí, jak skrz mříže areálu loděnic pozoruje, jak se před branou během tehdy vyhlášeného výjimečného stavu houfují komunistické tanky. A má to vskutku obrovskou sílu: ten hlouček žen a mužů v pouhých vaťácích a montérkách totiž svůj předem prohraný boj nakonec vyhrál.
***
„To byly úžasné časy, když jsme házeli Molotovovy koktejly na komunistické tanky,“ svěřuje účastník dramatických protikomunistických bouří.
O autorovi| JAN BRABEC, Autor je hudebník a publicista
