Slovo „šíbr“ v člověku nevyvolá zrovna pozitivní představu, jsou ale odvětví, pro něž je existence šíbrů důležitá, ba klíčová. Třeba takový manažer Sex Pistols Malcolm McLaren, budiž mu země lehká. Před lety jsem ho zpovídal ve studiu Rádia 1, kam přišel propagovat desku Paris, již tehdy vydal. Nahrávky pohybující se, ohleduplně řečeno, na hraně nezamýšlené legrace. Nebyl to nejpříjemnější společník, jeho jistota ohledně vlastní důležitosti a geniality zmíněného dílka byla zjevně neotřesitelná. V čem jiném ale spočíval jeho přínos pro hudbu než právě v tomhle? Kolem pop music se vždycky točili lidé, kteří vynikali schopností vymluvit druhému díru do hlavy a s autoritou ředitele zeměkoule obchodovat s deštěm, tasit při sebemenší zámince katalog zásluh – faktických, přibarvených i totálně smyšlených. A hudba právě tenhle typ lidí potřebuje, někdo ty v praktickém životě těžko upotřebitelné rockery musí prodat světu. McLaren je v galerii rokenrolových šíbrů postava významná až nepřehlédnutelná, a snad si proto zaslouží být připomínán.
To jistě neznamená, že je nutné věřit všem zkazkám. Třeba té oMcLarenovi loutkáři, který členy Sex Pistols vodil podle svého. Ta skupina nebyla zredukovatelná na image, na marketingový trik. V její hudbě byla síla, která s šikovností nebo drzostí dosti nemuzikálního manažera nesouvisela. Kamarád mi kdysi vyprávěl, jak byl s rodiči na odborářské rekreaci. Došlo i na družnou večerní zábavu, popíjelo se, přítel se pekelně nudil. Když hodina pokročila, propašoval do kazeťáku, z nějž se předtím linul normalizační pop, nahrávku Sex Pistols. Hosté kupodivu neprotestovali, začali se ale chovat jako totální, s dovolením, čuňata. Z běžné soudružské pitky se stalo cosi blízkého orgii. Ne že by zrovna tohle bylo naplněním smyslu hudby, ale přece jenom – jen manažersky vyhoněná kapela by na nepřipravené publikum takhle nezafungovala.
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
