PRAHA Za dvacet let se nepodařilo seriózně zmapovat a analyzovat klíčovou úlohu českého divadla v listopadu 1989. Instituce, které k tomu měly ideální podmínky a v jejichž útrobách zůstávaly ležet revoluční archivy, se k tomu neodhodlaly, nic nevzniklo ani na akademické půdě. Až nyní. Úmysl bohulibý, výsledky problematické, tak by se ve zkratce dal projekt charakterizovat. Především je až příliš viditelné, že se pracovalo bez promyšlené koncepce a selekce, narychlo, ad hoc. Zájem mladých badatelů je sice pozitivní, ale dělá jim potíže orientovat se v množství informací, které jsou k dispozici, a ne vždy jsou s to rozeznat podstatné od podružného.
Příliš velké ambice Není vadou, že se nemohou opřít o vlastní zkušenosti, naopak jejich nezatíženost by měla pomoci objektivitě, ale projekt měl zaštítit starší, zkušený kolega, nejlépe jeden z aktérů událostí, čímž není myšleno probudivší se straník a dodatečný partyzán. Takových osobností je dost a určitě nesenilní někde v ústraní. Zatím největším pozitivem projektu je heuristika, z té by se nyní mělo vyjít, a ne ji vydávat za hotové elaboráty. Je ale třeba zdůraznit, že v některých lokalitách byl díky osobnímu přístupu vykonán kus práce a podařilo se dát dohromady cenný materiál (například Olomouc, Ústí nad Labem).
Část příspěvků s tímto minimálním podkladem má ale ambice interpretovat a činit závěry. A tak nezřídka jde o uměle vytvářené konstrukty, až nechtěně komicky působící generalizující vývody a souvislosti, které neexistují či jsou banální. Vykládat vážně v textu, který má intelektuální ambice, že listopad 1989 nelze pochopit bez Gorbačovovy perestrojky, je na hranici trapnosti, na úrovni informace, že za revoluce vycházelo a zapadalo slunce. A pak ta snaha dodat textům punc vědeckosti - bez vztahu k tématu se vytahují autority, operuje se s citacemi, které by bylo lépe raději zapomenout, jako třeba výrok „revoluce umožnila introvertnímu národu novou alternativu - extrovertizovat se“.
Inscenace, ke kterým jsou stohy textů (třeba Res publica I, II), se hodnotí na základě dvou nalezených recenzí, z tvrzení poměrně nahodile oslovených osob se dělají dalekosáhlé závěry. Každý, kdo pracoval v divadle nebo v profesi s ním spojené a nebyl zrovna agilní soudruh a estébák či hluchý ani slepý, může k tématu něco dodat, ale zdaleka ne všechno je použitelné. Pokud by se mělo tímto způsobem pokračovat, vzniknou jen „vzpomínky starých zbrojnošů“ dojímajících se nad tím, jak povznášející byly listopadové dny. Bez ohledu na to, že je hodně těch, kteří mají co říct. Tady se ale hodnota výpovědi nerozlišovala.
Všechny tyto nedostatky mají jediného jmenovatele a tím je až zarážející povrchnost, která je nejspíš dána rychlostí, s níž bylo třeba dodat výsledky. V článku představujícím projekt, který právě vyšel v časopise A2, se hrdě hovoří o měsících bádání. K smíchu, to měly být roky. Píše se také, že badatelé narážejí na obtíže spojené s výzkumem divadla za normalizace, s nedostatkem průkazných materiálů, a starší teatrologická generace má pocit, že je vše zpracované. A aktéři se zacyklují ve svém hrdinství. Takové tvrzení zbytečně vyvolává animozity a ukazuje, že autoři neumí pracovat s prameny psanými ani orálními.
Dobře zpracované Brno Nikdo si nemůže myslet, že téma je zpracované, nikoho netěší, že za dvacet let nedošlo ke zpracování dokumentů z let 1989-90 v Divadelním ústavu, že archiv Realistického divadla, kde revoluce začala, v základním utřídění odevzdaný do Archivu hl. m. Prahy, je dnes v nepoužitelném stavu. Obtíže však k práci historika patří - a nejde pracovat podle toho, co mu uvízne za kloboukem. Jako první si musí udělat rozsáhlou sondu, kde jsou prameny a v jakém stavu. Hlavně, že se s tím torzem pojede do Bruselu na konferenci, kde o tématu nikdo nic netuší, takže se lze dočkat plácání po ramenech. Je zajímavé, že brněnská část týmu (např. Libor Vodička) v tomto směru odvedla práci na nesrovnatelně vyšší úrovni, o čemž se lze i přesvědčit v brněnském sborníku Teatralia, kde některé studie z konference vyšly.
Česká televize právě vysílá dokument BBC Zapomenutý svět komunismu. Druhý díl, věnovaný Československu, ukázkově trpí výše zmíněnými nedostatky. Například ke svědectví o ideových útocích režimu na Spojené státy si autoři pozvali filmového představitele Limonádového Joea, operetního tenora Karla Fialu. Jeho mudrování nás ale opravdu mohli ušetřit. Dozvěděli jsme se, že v Limonádníkovi šlo o zesměšňování Ameriky, dokonce se prý ani nesmělo použít slovo kokakola, muselo se říkat kolaloka. Má to ale háček - Jiří Brdečka ho v roce 1944 uvedl v Divadle Větrník a šlo o parodii na brakové čtivo. Jestli tým Divadla a revoluce nepřehodnotí své postupy, je na nejlepší cestě k podobnému zkreslování historie.
