Zhruba rok už je eurozóna v akutní krizi. Co s ní udělá včerejší zpráva, že šéf německé centrální banky Axel Weber se vzdává aspirace povýšit do čela Evropské centrální banky?
Podle optimistického výkladu si Němci stabilní měnovou politiku pohlídají tak, že místo toho, aby se exponovali s Weberovou kandidaturou, prosadí v zákulisí někoho, kdo není rodem Němec a „německou“ politiku tedy bude moci dělat nenápadně: zvýší úroky, čímž pomůže Německu, které se začíná obávat inflace, přitom mu ale nikdo nebude moci vyčítat národní sobectví. Pro euročleny v recesi by to dobrá zpráva nebyla, společná měna by ale získala opět kotvu v časech, kdy se zásady, na nichž byla původně konstruována, lámaly jedna za druhou.
Pesimisté si zase vzpomenou, že v pohnutém loňském roce byl Weber jedním z mála, kdo se proti porušování zásad byl ochoten ozvat, a usoudí, že zásadovost v měnové unii ohrožuje kariérní postup. Nebo že za těchto poměrů Weberovi eurozóna připadá neřiditelná a ze slavné německé měnové stability zůstane euru už jen sídlo banky ve Frankfurtu. Snad má kancléřka Merkelová, loni v zásadních věcech opakovaně vyšachovaná, tuto partii rozehránu dobře.
