Lampa je světelnou korunou psacího stolu. Bez ní je stůl jako bez pána, teprve její přítomností vychází najevo, kdo za ním sedí. Vztah mezi lampou a jejím uživatelem má být přitom intimní, klidný a důvěrný, jako s tichou ženou, která muže neruší, když si chce u stolu číst nebo si prohlížet mapy.
Lampa, kterou v roce 1923 navrhl tehdy čtyřiadvacetiletý výtvarník Wilhelm Wagenfeld, je matkou moderních lamp, ikonou funkcionalistického svítidla a posvátným předmětem designu 20. století. Vznikla v dílnách výmarské umělecké školy Bauhaus, ve které se spojilo vizionářství revoluční moderny s důrazem na to, že umělec má v první řadě ovládat řemeslo, neboť jeho dílo má v prvé řadě sloužit. Představu, jak má činnost v dílnách vypadat, zformuloval v roce 1922 zakladatel školy Walter Gropius: učňové se svými mistry mají pracovat na návrzích, které budou jednoduše sestavitelné, standardizované a snadno průmyslově vyrobitelné. Mají mít samozřejmě estetické kvality, ale hlavně musí být účelné: na židli se má dobře sedět, z čajové konvice se bude dobře nalévat čaj a stolní lampa má dobře stát a vydávat příjemné světlo. Lampa sestává ze tří částí: okrouhlý stojan, metalový nebo také skleněný tubus se žárovkou a baňkovitý kryt z mléčného skla. Dále šňůrkový spínač, který se lehce klimbá podél, a samozřejmě šňůra, která je v klasickém provedení potažená textilií. Vše je to okouzlujícím způsobem jednoduché, prosté a přitom dokonalé.
Člověk se do ní zamiluje na první pohled, Já jsem na ni okouzlen hleděl na výstavě k devadesátému výročí založení Bauhausu letos na jaře ve Výmaru. V muzejním shopu prodávali její důstojné repliky za 300 eur. Snad se do nich seženou úsporné eurožárovky.
