Amerického režiséra Roberta Wilsona známe i z jeho pražské inscenace Janáčkovy opery Osud, která byla velkým úspěchem Národního divadla. Patří k tvůrcům, kteří předkládají vysoce estetizovaný tvar a dokonalou výtvarnou kompozici – ostatně se scénografií studoval interiérovou architekturu.
Chladná nádhera Wilsonovo loňské setkání (premiéra byla v září 2007) s Brechtovým mateřským divadlem je jednoznačně událostí. Wilson postavil Žebráckou operu jako dokonale vyladěný stroj, v němž každá součástka zapadá na milimetr přesně a také má detailně určeno, čemu slouží. Základem všeho je ovšem mimořádné výtvarné pojetí, jež vzniká z naprostého minima dekorací, a jak je pro Wilsona typické, vše plasticky modeluje světelný design. Je to jakási chladná nádhera, která bere dech, dokonalost koncepce pak ještě nezvykle umocňuje její zvuková podoba, dotvářející významy situací.
Inscenace poskytuje lekci z vrcholného stylu – v tom tkví její síla i slabina: na jedné straně musíme tuto brilanci obdivovat a na druhé straně jistě mnohému divákovi může vadit režisérova nechuť „říznout do živého“ a zanechat na této náročné cestě k perfekci trochu vlastní krve a potu.
Ale budiž, Wilson tuto estetiku vyznává a je v ní skvělý. Tentokrát se obrátil pro inspiraci k německému expresionismu, který svým způsobem zneužívá až ironizuje. Je to především výrazné líčení – „modrobílé obličeje“, naddimenzované tmavé oči, překreslená obočí, to vše ještě podtrhuje svícení činící z postav tmavé přízraky, které se rojí na pozadí scény v kontrastních barvách. Jindy je halí dým nebo se proplétají mezi různě poskládanými světelnými objekty. Wilson ve svém pojetí směřuje k jakémusi modernímu morytátu až komiksové stylizaci, v níž má blízko k jinému, filmovému městu hříchu – Sin City.
Zrovna tak inscenace svou propracovaností gest, pohybu i aranžmá připomíná pantomimu se slovy – až tak je tento režijní jazyk univerzální. Přesto je třeba se zamyslet nad tím, zda v zájmu této esteticky dokonalé formy nemizí obsah. Na jedné straně se zdá, že ano – například při stylizovaných sborových výstupech najednou není tak úplně jasné, komu je v dnešní znivelizované společnosti jejich kritický apel určený, kdo je dnes padouch a kdo hrdina. Ovšem na straně druhé Wilsonova stylizace sama o sobě předkládá podivně přízračný a také výsměšný obraz společnosti, zmechanizované a chladně konající. A do něj také zapadá výklad postav – Macheath (Stefan Kurt) je tu naprosto nezvykle pojatý jako v podstatě obojetná bytost, vykazuje znaky homosexuality, a přitom je stále v náručí mnoha žen. Má stylizovanou vizáž prvorepublikového milovníka, dandyho s blond vlnami ulíznutými k hlavě, rty do srdíčka, ale také nosí korzet a vypadá jako domina.
Herecký soubor Berliner Ensemble je skvělý, vyplňuje režijní koncept s bravurní technikou a také výborně zpívá. Miniaturní orchestr hrál báječně a znalci Brechtova díla jistě ocenili, že mohli slyšet všechny Weillovy songy, které se u nás většinou nezařazují. Dámská část kromě hrubozrnné, razantní a matronovité Peachumové (Traute Hoessová) baví svou naivitou zajímavě lomenou vypráskaností. Zejména Polly (Christina Drechslerová) je dráždivá lolitka, občas nesnesitelná svým kničením, zatímco Jenny (Angela Winklerová) provokuje svou nejednoznačností a chvílemi působí jako šílený přelud.
Herci se ale musí vyrovnat s jedním úskalím, které občas z Wilsonova konceptu vyplouvá na povrch. Za propracovanými „maskami“ se tu a tam ztrácí, co hrají. Škoda také, že ve festivalovém programu nenajdeme, kdo jakou postavu ztvárnil, poněkud nejasné také je, zda byl v titulkovacím zařízení použit oznámený překlad – u nás jediný převod hry Rudolfa Vápeníka a Ludvíka Kundery. To jsou samozřejmě detaily, které nic nemění na tom, že je radostí setkat se na domácí půdě s tak originálním divadlem, které vybízí k zamyšlení a diskusi.
HODNOCENÍ LN **** Bertolt Brecht / Kurt Weill: Žebrácká opera
Režie, scéna, světelný koncept: Robert Wilson Kostýmy: Jacques Reynaud Berliner Ensemble Pražský divadelní festival německého jazyka, Stavovské divadlo 31. 10. a 1. 11. 2008
Macheath je tu naprosto nezvykle pojatý jako v podstatě obojetná bytost se znaky homosexuality
