Vlastně mě napadají jenom dva, kteří to dokázali v míře mistrovské – Woody Allen a Karel Schwarzenberg.
Zatímco první se netají svou neurózou, tělesnou sešlostí a hypochondrií (alespoň jeho hrdinové takoví jsou), druhý nijak neskrývá, že v parlamentu občas usne.
Filmový Woody Allen je nesebevědomý neurotik, přesto chce být svůdcem žen, Karel Schwarzenberg usíná, neumí řečnit – ano, místy doslova huhňá –, přesto je politikem. Jak přízemní jsou obzory nás ostatních, kteří neumějí plavat a – považte! – ani na okamžik nezatouží po tom, stát se námořníkem. Tak zřejmě vznikají fenomény, které si podmaňují davy (článků s tímto titulkem – Fenomén Schwarzenberg – jsem po volbách četl několik, o Allenovi nemluvě). Možná se mění celé paradigma, jak by řekli naši politologové. Úspěch už netkví v přednostech, ale naopak v našich slabostech a nedostatcích, v tom, v čem jsme nedokonalí, v odbourání pokrytectví, které nutí politiky vyhlašovat, že se nedotknou sklenky alkoholu, a milovníky předstírat sebevědomý škleb, chraplavě zabarvený hlas a nenucené pohyby rukou (jenže znáte to, dlaně jsou zoufale zpocené).
Neurotičtí hrdinové Woodyho Allena jsou milováni. Místy nesrozumitelný, usínající Karel Schwarzenberg je úspěšným politikem. A kouzlo, jež ze záporů činí klady, dopadá dokonce na jeho spolustraníky, takže jsem během posledních dnů mnohokrát slyšel, „že Kalousek je sice lump, ale takovej chytrej a sympatickej“.
Svět je unavený předstíráním dokonalosti. Bohužel pro ty skutečně dokonalé – Paroubka, Grosse či báječného Humphreyho Bogarta.
PS: Ostatně o slabostech Karla Schwarzenberga se dočtete na následující straně.
O autorovi| Dan Hrubý, vedoucí magazínu
