Frustrace a smutná nadrženost stárnoucího satyra snad nikdy nezněly tak nadupaně a nebezpečně jako na druhé desce vedlejšího projektu Nicka Cavea - skupiny Grinderman.
Postavit se před vrstevníky a prohlásit, že se mi líbí Grinderman, vyžaduje určitou troufalost, určitou sílu charakteru,“ řekl Nick Cave v jednom rozhovoru. Ovšemže v tom je značná dávka jeho typické ironizující teatrálnosti. Něco na těch slovech ale je. O možnou nechuť vrstevníků ovšem tolik nejde. Jednomu ale může činit problém obhájit to nadšení před sebou. Zatímco otravný rozum dotírá otázkou, zda je moudré nechávat se strhnout písněmi o kanibalismu, neutěšeném a s vlezlou vynalézavostí popisovaném sexu a různých temných hnutích mysli, vnitřní běs už má jasno. Smýká tělem v rytmu surově pulsující basy Martina Caseyho, k doprovodným vokálům přidává vlastní zavytí.
Skupina Grinderman o sobě dala poprvé vědět před třemi roky a spolu s Cavem jsou jejími členy jeho spoluhráči z domovské skupiny The Bad Seeds - multiinstrumentalista Warren Ellis, basista Martin Casey a bubeník Jim Sclavunos. Hudba Grindermana tehdy představovala antitezi toho, co Caveovi přineslo uznání a slávu.
Namísto textů, v nichž je váženo každé slovo, ve studiu improvizované chrlení. Namísto potemnělé a divoké elegance prokletého básníka, neučesaná hudební řezničina, svalnatá kytara a slovník nadrženého dřevorubce. Hudba hrdě primitivní a impulzivní, nevyjadřující nějakou moudrost, která snad přišla s věkem, ale frustraci z toho, že ta pubertální puzení jsou uvězněná ve stárnoucím těle. Divokost, žádost a trapnost v jednom, to vše navíc začerněno Caveovým potměšilým sarkasmem. Druhá deska Grindermana tu prvotní emoci dál drží, zároveň ji ale rozšiřuje, prohlubuje.
Ten posun docela přesně zachycuje obal „dvojky“ Grindermana. Ztopořeného barevného paviána z první desky vystřídal vlk, bloudící procovsky zařízenou koupelnou - zvíře zlověstné a nebezpečné, zároveň ale oduševnělejší než nadržená opice. S hudbou na nové desce je to podobné. Kapele a producentovi Nickovi Launayovi se podařilo zachovat dojem spontánně vybuchující a vpřed se ženoucí energie.
Nástup basy a bicích ve skladbě Worm Tamer je vskutku z těch, které urvou lecjaký posluchačův orgán. Skladbu Evil, v níž Cave do ucha imaginární partnerky manicky skuhrá „sladké nesmysly“, dožene sborový pokřik „zlo povstává“ k erupci smutné posedlosti. Zašpiněný zvuk kláves otevírá skladbu Kitchenette, která se přes obraz kanibalismu a erotickou lyriku, hodnou úchyla v průjezdu, rozroste do rozklíženého manifestu zpocené a neukojitelné touhy.
Hudebně druhý Grinderman ale čerpá z více zdrojů než jednička, jíž dominovala inspirace garážovým rockem a blues v jeho nejprimitivnější podobě. K tomu se dál přidala echa psychedelické hudby nebo tvorby minimalistických hypnotických rockerů Spacemen 3 a Loop blahé paměti (strhující závěrečná skladba Bellringer Blues), to vše v aranžích, jež působí velmi samozřejmě a organicky, což jim ovšem neubírá na chytrosti. Třeba když se jemná skladba When My Baby Comes zlomí do majestátního sborového dunění. Především se ale Caveovi a jeho spoluhráčům podařilo dosáhnout zvuku, který je rozpoznatelně jejich.
Stárnoucí hvězdy zhusta podlehnou pokušení markýrovat omlazující kůru tím, že předvedou, jak drží prst na tepu doby, rozumí tomu, co je současné a módní. Nick Cave a jeho spoluhráči z Grindermana jsou namísto toho radikálně nadčasoví a sví . Nehrají ale přitom „revival sebe sama“, nepotřebují vyvolávat ducha minulosti, mají kolem sebe dost duchů přítomných právě teď. Jsou to přízraky někdy docela zlověstné a vzteklé a Grinderman to dokáže zprostředkovat v plné síle. Pocit zběsilého nenaplnění, jež písně z Grinderman 2 často vyjadřují, ale relativizuje, a snad i podvrací jejich surová krása.
Grinderman: Grinderman 2
(Anti, 2010) Stopáž: 41:30
