Letos se znovu opakuje to, na co si fanoušci českého fotbalu museli v poslední době zvyknout - tedy ubohé výsledky tuzemských klubů v evropských pohárech. Český mistr Sparta Praha se přes velmi lehký los nedokázal ani tentokrát dostat do vysněné Ligy mistrů. Podobně ostudně si v uplynulém období vedli i další čeští zástupci v pohárové Evropě, kteří vypadli s podprůměrnými kluby z Chorvatska, Rumunska, Běloruska či Kypru. Nejde o jednorázový výkyv ani o náhodu, je to bohužel trend. Pohárový koeficient tuzemského fotbalu se tak v současnosti krčí na konci druhé desítky a bude zřejmě dále padat.
Permanentní výprodej opor Kde je příčina této stále se zhoršující mizerie českých klubů? Proč náš fotbal dramaticky ztrácí prestiž, proč nejsou české týmy schopny porážet ani podprůměrné kluby z chudších a menších zemí, nemluvě o těch ze srovnatelných států, jako je Portugalsko nebo Řecko? Proč v mnoha jiných oblastech jsme schopni v Evropě s přehledem konkurovat, ale ve fotbale ne, přestože i nadále zůstává suverénně nejpopulárnějším kolektivním sportem u nás? Tento tristní stav, který neodpovídá naší historii ani potenciálu, není náhoda a leccos vypovídá i o současném stavu české společnosti.
Necid, Kadlec, Fenin, Džeko, Pospěch a mnoho dalších. To všechno jsou špičkoví nadějní fotbalisté, kteří v posledním období opustili českou fotbalovou ligu. Bez náhrady. Kluby do značné míry živí prodej hráčů. Jakmile na sebe některý hráč svými nadprůměrnými výkony výrazně upozorní, brzy neomylně zamíří do zahraničí. Jistě, někdy i za tučné částky. Jenže výsledkem permanentního výprodeje opor je neustálé oslabování klubů, úpadek kvality celé ligy a návštěvy na stadionech držící se kolem smutných pěti tisíc na zápas. Trvalé neúspěchy v evropských pohárech jsou pak logickým výsledkem.
Malá atraktivita fotbalového „zboží“ zpětně vede k mizivým příjmům ze vstupného a prodeje hráčů a také neochotě sponzorů financovat český fotbal s mizernou prestiží a vybrakovanými hráčskými kádry. Jak rozetnout tento začarovaný kruh a vrátit český klubový fotbal na pozice, kam svou tradicí a silou ekonomiky patří - tedy někam na konec první desítky v Evropě?
Klíčový problém spočívá ve stylu myšlení vlastníků a manažerů českých klubů, kterým chybí potřebný fotbalový idealismus a také strategické myšlení. Jejich kroky často budí dojem, že upřednostňují krátkodobý finanční prospěch před dlouhodobými sportovními úspěchy. Kdy jste naposledy slyšeli majitele českého klubu, který by řekl, že ten a ten hráč je nepostradatelný, a tedy i neprodejný? Jako by základní motivací českých vlastníků nebylo vyhrávat, mít co nejsilnější tým a spokojené fanoušky (jako je tomu ve vyspělé fotbalové Evropě), ale spíše vydělat, resp. zůstat na svém v rámci jedné sezony.
Tato zdánlivě přísně ekonomická logika ale v delší perspektivě hubí samotný fotbal. Dotyční zapomínají na základní ekonomické pravidlo -když chci vydělávat, musím nejdříve investovat. Bez odvahy a také trpělivosti to nejde. Jenže se zdá, že majitelům českých klubů chybí obé. Kdyby počkali, nejlepší hráče hned neprodávali, ale nechávali je růst a bojovat několik sezon za milovaný tým, pak se jejich cena na přestupovém trhu výrazně zvýší. A sportovně i ekonomicky na tom vydělá také samotný klub, a tedy i jeho majitel -šance na úspěch v pohárech a v lize se násobí, díky kvalitnější hře na stadiony chodí větší návštěvy, sponzoři si považují za čest klub podporovat a celkově roste i jeho prestiž. Vyšší příjmy pak umožní nakoupit další posily. Začarovaný kruh je proražen. Zisky z této mnohem kvalitnější ligy jsou pak pro všechny daleko větší než nynější chatrné příjmy z šedivé české Gambrinus ligy.
Jak to dělat? Jinak!
Jistě, klubům ze Španělska, Itálie nebo Anglie asi nebudeme moci konkurovat nikdy, ale ať mi nikdo nevypráví, že český fotbal patří za Dánsko, Izrael, Rumunsko nebo Řecko. Je asi na nás, fanoušcích českého fotbalu, abychom vlastníky tuzemských klubů důrazně upozorňovali, že by měli zásadně změnit své zacházení s českým fotbalem. Jinak by je mohl někdo po zhlédnutí „průměrného“ zápasu Gambrinus ligy žalovat za újmu na duševním zdraví.
Českému fotbalu by také určitě pomohly radikální strategické kroky, v prvé řadě snížení počtu českých klubů v první lize. Ukazuje se, že ČR prostě nemá ekonomické a lidské zdroje na „uživení“ více než 12 míst, kde se hraje špičkový fotbal schopný mezinárodní konkurence.
Jednoznačným přínosem by také bylo rozjetí společné česko-slovenské fotbalové ligy. Právě ta by mohla spolu s koncentrací kvality a peněz do menšího počtu týmů dodat to, co nyní naše nejvyšší soutěž tragicky postrádá - náboj, větší prestiž soubojů a s tím pojící se zvýšení zájmu, a tedy i příjmů.
Snad se jednou vrátí ty časy, kdy Sparta v Lize mistrů smetla Feyenoord Rotterdam na jeho hřišti, nebo kdy se Slavia probila do semifinále poháru UEFA. Doufejme, že se odpovědní zamyslí a začnou to dělat jinak než dosud - jinak skončíme na úrovni Běloruska, které je mimochodem v žebříčku pohárového koeficientu jen několik míst za námi.
***
Proč v mnoha jiných oblastech jsme schopni v Evropě s přehledem konkurovat, ale ve fotbale ne?
O autorovi| PETR KOPÁČEK, publicista a fanoušek fotbalu
