Čas snižuje v produkci občasného hudebního publicisty podíl textů o nových objevech, nahrazují je nekrology. „Už se kácí i v našem lese,“ poznamenal k tomu kolega. Některé záseky ale jeden snáší těžko. Asi každý má „své“ muzikanty, jejichž hudba se stala součástí jeho života, vplynula do něj natolik, že ji vlastně ani nepotřebuje poslouchat. Proč si připomínat něco, co se nikdy nevzdálilo? Pro mě byl jedním z nich Mark Linkous, zemřel minulou sobotu.
Potvrzoval, že osobnosti skutečně originální často žijí mimo velká hudební centra. Většinu života prožil v hornickém státě Západní Virginie, vizáží tam docela zapadal, hudbou ale ani trochu - nebylo na ní nic okázale chlapáckého. Na těch pár deskách, které pod hlavičkou Sparklehorse stihnul natočit, jsou jednoduché písničky zpívané hlasem nakřáplým a zároveň jakoby dětským. Jednoduchá instrumentace je dotvářená kolážemi reálných zvuků, jemnými zkresleními, decentními pazvuky. Často to byla hudba melancholická, bolavá, ale nikdy ufňukaná, dotčená moderními postupy, v jádru ale hodně vesnická. Oceňovali ji spíš jiní muzikanti než posluchačské masy, Linkous nikdy neměl problém s tím, aby na desku sehnal prominentní hosty (třeba PJ Harvey).
Při všem smutku byla Linkousova hudba vždycky taky prosvětlená, temná hnutí v ní přebíjela krása, někdy z ní bylo cítit jakési užaslé smíření. A občas taky energie docela syrová, kutilským způsobem do tónů převedená - jako když někdo začne řádit doma v kuchyni. Autor těch písní ji ale pro další život už nenašel. „Vlasy ti dneska voní po slunci, benzinem pohánění koně nás odvezou pryč.“ Ach jo.
