Před zhruba deseti roky se začala formovat nová muzikantská generace, která tvoří dnešní předvoj české jazzové scény a jejíž příslušníci zároveň osvěžují tuzemskou pop-music. Právě tehdy vznikl ansámbl Muff, pojmenovaný podle jůhelácké televizní figurky, již noví funk-jazzmani sledovali v dětství o nedělních dopoledních. Muff se obracel k elektrickým deskám Milese Davise ze 70. let i k odkazu mnohobarevného free Art Ensemble of Chicago, zemité tvorbě Charlieho Minguse, souzněl s čerstvým newyorským nu-jazzem a nevyhýbal se jakémukoli nosnému podnětu. Především ale v té hudební džungli nacházel vlastní cestu, již zpočátku určovaly kompozice šéfa, saxofonisty Marcela Bárty. Ačkoliv u generačních vrstevníků vzbuzoval Muff vyslovené nadšení, moc příležitostí k hraní nebylo a vydavatelství o kapelu s undergroundovým šmakem ani nezavadila. Muzikanti nakonec projekt odložili stranou, částečně frustrovaní, ale také zaujatí jinými věcmi. Bárta sestavil jazzověji zaměřené Vertigo, klávesista Muffu Jakub Zitko využil celou kapelu v revolucionářském mini-bigbandu NUO, všichni zároveň sbírali zkušenosti působením s dalšími uskupeními v širokém žánrovém rozptylu. Což se výrazně a pozitivně projevilo, když se relativně nedávno dala kapela znovu dohromady a jedenáct let od zrodu vydává konečně eponymní debut u ofenzivního labelu Animal Music.
Kdo živelnou kapelu slyšel například v domovském klubu Jazz Dock, mohl si říkat, jestli se tak koncentrovaná energie v odcizeném studiu neumenší. Ale hned vstupní Ufofkou mizí pochybnosti jako voda v koši. Nahrávky pořídivší Lukáš Martinek i Milan Cimfe, který je smíchal, odvedli dokonalou práci, naleštěnou ještě newyorským masteringem Gena Paula. Ale zdaleka ne jen díky autenticitě zvuku je album mimořádné.
V jedenácti kompozicích především Bárty a Zitka se představuje Muff coby zcela originální kapela, která si se stylovostí nedělá hlavu, ale zároveň už svůj vlastní způsob má, vyrostlý z celé řady různorodých, a přitom stmelených prostředků. Jsou v něm slyšet ozvěny prvotních inspiračních zdrojů skloubené s dnes už vyspělou kompoziční technikou a stojící na hráčské zralosti nejvyšší úrovně. Rytmika Jakub Vejnar – baskytara a Roman Vícha – bicí má tah, jaký ve zdejších krajích nebýval, a sólisté staví nápadité improvizace.
Zrytmizované „svědectví“ doby Tvořivá a vtipná hudební koláž je špikována četnými Zitkovými samply, z nichž nejkomičtější je ve skladbě Plastic People, totiž zrytmizované dobové „svědectví“ náhodného návštěvníka vystoupení Plastiků kdesi mimo Prahu z počátku sedmdesátých let a vysílaná Čs. rozhlasem v památném procesním roce 1976.
Silná témata nesená často unisonem kytary a tenor- či sopránsaxofonu, ostré aranžérské střihy a strhující figury spodku, ale i takřka lyrické momenty a pak zase zcela uvolněné pasáže, vše drží pohromadě a i po mnohonásobném poslechu je pořád co objevovat. Bárta vnáší do celého toho okouzlujícího jakoby chaosu, který ale má vnitřní řád, momenty jazzové, „krabičkový“ kytarista Jiří Šimek zase rockové. S propracovanou a vehementní činností rytmiky jde jejich hra báječně dohromady, stejně jako drsné barvy Zitkových kláves. Po několikaleté pauze znovuzrozený hravý Muff patří k tomu nejlepšímu, co v tuzemsku za poslední léta vzniklo. A co by, kdyby k tomu kapela dostala šanci, muselo vzbudit respekt i ve světě.
Muff
CD Animal Music, 2010
