Nick Hornby, mimo jiné slavný fanoušek fotbalistů Arsenalu a autor legendární Fotbalové horečky, v ten večer vyrazil se svými studenty, aby finále mezi Juventusem a Liverpoolem sledovali společně.
Ironií osudu byli studenti převážně Italové... „Nemám tušení, jak by mi bývalo bylo, kdybych se na to díval doma. Asi bych cítil stejný vztek jako ve škole (...), ale pochybuji, že bych cítil stejnou potřebu se neustále dokola a dokola omlouvat,“ líčí ve své knize.
Hornby v ní dokázal skvěle vylíčit své pocity, ze kterých i po pětadvaceti letech mrazí. „Ještě teď je mi trapno z toho, že jsem se na to díval. U mě ve třídě už všem bylo naprosto jedno, kdo ten pohár vyhraje, ale zůstala v nás stopička posedlosti alespoň tolik silná, abychom si chtěli povídat o té pochybné penaltě, díky které Juventus vyhrál 1:0. Myslím, že pro většinu neracionálních věcí spojených s fotbalem mám vysvětlení, ale tahle se jakémukoliv vzpírá.“ Dětinský nesmysl jako zbraň Fotbalová horečka je především kronikou Hornbyho fanouškovství. Autobiografická zpověď muže, kterého otec před více než čtyřiceti letech poprvé přivedl na stadion Arsenalu a on se do něj zamiloval.
Hornby líčí své zážitky z návštěv zápasů, popisuje detaily z historie Arsenalu, ale zároveň dokáže šikovně popsat mentalitu anglických fanoušků, která ostatním Evropanům připadá nepochopitelná.
Právě proto se mu podařilo vystihnout i samotnou příčinu tragédie v Bruselu – rituál, který mimo Britské ostrovy nikdo nechápal.
„Překvapivé nakonec bylo, že smrt všech těch lidí zavinilo něco tak neškodného jako hraný výpad, rituál, při němž se masa fanoušků rozběhne proti fanouškům soupeře. V Anglii to provozují mladiství fanoušci a účelem není nic jiného než vylekat protivníka a pobavit se. Jenomže příznivci Juventusu tohle nevěděli,“ popisuje Hornby.
Liverpoolské fanoušky neobhajuje, jen popisuje sílu odlišnosti jiné kultury. „Někteří z fanoušků Liverpoolu, které pak zatkli, z toho určitě byli upřímně celí pryč. V jistém smyslu nespáchali jiný zločin, než že se chovali po anglicku: všechny ty lidi nezabilo nic jiného než rituály jejich kultury, ovšem vytržené z kontextu a přenesené do míst, kde jim druzí prostě nerozuměli,“ připomíná Hornby.
Jak říká, nejvíce se za fanoušky Liverpoolu styděl proto, že úplně stejně by se pravděpodobně chovali i jiní angličtí fanoušci.
„Ten dětinský nesmysl, který se v Bruselu změnil ve vražednou zbraň, patřil pevně a zřetelně ke komplexu našich údajně neškodných, ale evidentně výhrůžných skutků – brutálních hesel, obscénních gest, celé té tvrďácké maškarády. Bruselská tragédie byla zkrátka organickou součástí kultury, k níž jsme mnozí včetně mě přispívali.“
