Výstava Planeta Eden, jež bude v pražském Centru současného umění DOX otevřena do 29. listopadu, nabízí vzrušující ohlédnutí za budoucností, jež se nekonala.
Její doplňující název totiž zní Svět zítřka v socialistickém Československu 1948–1978 a kurátoři Ivan Adamovič a Tomáš Pospiszyl nás zvou už podruhé (předtím byla výstava k vidění v Brně) na možná fantastický, jistě však pozoruhodný výlet časem – a to oběma směry. Výlet provázený jak výtvarnými díly, tak mnoha ilustracemi vědeckofantastických knih, které tehdy u nás v relativně hojné míře vycházely a které popisovaly svět, v němž nebude válek, sociální nerovnosti, svět, který dobyl vesmír, svět, v němž bude všem jako v ráji. V rudém ráji, podotýkáme. A tak zde vidíme především různé kosmické lodi, kosmonauty v nejrůznějších situacích, města budoucnosti, důmyslné stroje – přitom jedno mají tato díla společné: optimismus a štěstí. Vyzařují jak z obrazů mistra vědeckofantastické tematiky Theodora Rotrekla, tak z děl Zdeňka Buriana či Kamila Lhotáka nebo Františka Škody, to abychom uvedli jen pár jmen z mnoha, která jsou v DOX zastoupena. A ještě něco mají téměř všechny exponáty společné – důraz na techniku, na technické řešení světa. V podstatě je to do důsledku dotažený svět Julese Vernea, v jehož románech hraje věda a technika spasitelskou roli, zcela bezvýhradné potvrzení člověka jako pána světa, jeho přetvořitele a podmanitele. Pokud se zde vyskytuje příroda, tak pouze jako kulisa. V čem byly tehdejší představy o budoucnosti blízké i vzdálené tak specifické? Především, jak píší autoři výstavy v krásně vypraveném katalogu, doba byla tehdy podobným utopiím velice nakloněna. Komunisté si přece vytkli jako cíl dovést nás všechny do časů, kdy bude vše více než ideální, výtvarné (ale i literární) ztvárnění tohoto Edenu tedy zákonitě bylo i jakýmsi agitačním letáčkem. Nabízel se přece „krásný nový svět“, v podstatě ne nepodobný slibům církve. A ať už si to umělci a spisovatelé, ale i filmaři uvědomovali, či ne, jednalo se o jisté sociální inženýrství – ovšem jak autoři výstavy poukazují, podobné zaujetí „budoucností“ panovalo v poválečných letech i na Západě, zvláště pak ve Spojených státech.
„Návrháři byli populisty, pochopte to; snažili se dát veřejnosti to, co chtěla. Lidé chtěli budoucnost,“ píše ve své povídce Gernsbackovo kontinuum, dotýkající se právě oné posedlosti budoucnem, současný americký autor William Gibson. Důkazů o tom najdeme v Planetě Eden dostatek, nepřehlédnutelnou kapitolou jsou naše vědeckofantastické filmy z té doby – vedle Ikarie XB-1 ještě třeba Muž z prvního století. Jistě zajímavé by bylo zjistit, jak moc ovlivnilo toto „náboženství“ techniky budoucnosti a jeho umělecké ztvárnění vnímání těch, kteří mu byli vystavováni, do jaké míry jsou v nás tyto, jak píše Gibson, „semiotické přízraky, zlomky hluboce zakořeněného kulturního souboru metaforických a symbolických prostředků,“ obsaženy. Jinými slovy, jak moc si je v sobě neseme. Pravda je, že pro starší může být prohlídka výstavy setkáním s hluboko uloženými obrazovými vzpomínkami, mladší naopak může přitahovat svou nechtěnou bizarností. Bizarností, jež je nicméně krásná – bez ohledu na to, že se nikdy neuskutečnila. Naštěstí...
***
Komunisté si přece vytkli jako cíl dovést nás všechny do časů, kdy bude vše více než ideální.
Výtvarné (ale i literární) ztvárnění tohoto Edenu tedy zákonitě bylo i agitačním letákem.
Planeta Eden: Svět zítřka v socialistickém Československu v letech 1948–1978 Centrum současného umění DOX, Praha Do 29. 11. 2010
O autorovi| JOSEF RAUVOLF, Autor je hudební publicista
