Když se ratifikovala Lisabonská smlouva, rozhodla se tehdejší politická reprezentace (ve shodě s názorem Ústavního soudu) zavést novinku: využije-li Unie některého ze zjednodušených postupů ke změně základních smluv, jež Lisabon zavádí, nesmí to český premiér na Evropské radě rovnou odkývat. Nejdříve musí požádat parlament o závazné stanovisko. Aby se nemohlo stát, že si třeba Angela s Nicolasem vezmou nic netušícího českého premiéra stranou, řeknou mu „Je to pro vaše dobro, buď kamarád a zvedni ruku“ a my pak druhý den s překvapením zjistíme, k čemu nás zavázal.
Dnes se tento tzv. vázaný mandát poprvé uplatňuje v praxi: vláda žádá parlament o souhlas se změnou Lisabonské smlouvy nutnou pro zřízení stabilizačního finančního mechanismu eurozóny. Ačkoli je smyslem vázaného mandátu podrobit chystanou změnu co nejdůkladnějšímu posouzení, vláda jako by stála o co nejmenší pozornost - ani ministr zahraničí, ani premiér, kteří by logicky měli novelu obhajovat, do Senátu nepřijdou. Přitom lze argumentovat, že změna, která formálně nemění unijní pravomoci, fakticky změní její podobu radikálně - posune ji směrem ke společnému ručení za dluhy členů. Což se nás týká, neboť k přijetí eura jsme smluvně vázáni.
K novele lze přistoupit dvěma způsoby: buď ji ratifikovat pokud možno bez cavyků, anebo naopak fakt, že Unie naši ratifikaci potřebuje, využít jako páku při vyjednávání. O čem? To je jasné -o opt-outu z eura. Není žádný hlavolam, co by si přál prezident. Ale co premiér? Ví, co chce? Musí vážit dlouhodobé zájmy země na jedné straně a potřebu vycházet s unijními partnery při běžném vyjednávání na straně druhé. Takže není divu, že konfliktní strategické rozhodnutí odkládá. Ale nevyhne se mu.
