Moc a bohatství templářů popuzovaly světské panovníky. Francouzský král Filip IV. Sličný se snažil tento řád zdiskreditovat.
Cosi hořkého, cosi politováníhodného, cosi, co je hrozné na pohled, děsivé pro ucho, ohavný zločin, odporné zlo, hnusný čin, strašlivé neštěstí, cosi téměř nelidského, vskutku cizího veškeré lidskosti. Tato vzletná rétorika uvádí tajná nařízení krále Filipa IV. jeho bailiům a senešalům (vyšším představeným templářského řádu) v celé Francii ze 14. září 1307, kde je instruoval, aby se připravili na zatýkání členů v celém království.
Ke královu úžasu a zděšení mu osoby „pevné víry“ vylíčily zločinnost bratří Templu, kteří „jako vlci v rouše beránčím“ znovu ukřižovali Krista, vlastně způsobili „těžší rány než ty, které utrpěl na kříži“.
Tito muži sice prohlašovali, že jsou křesťany, ve skutečnosti však, když byli přijímáni do řádu, třikrát zapřeli Krista a třikrát plivli na jeho obraz. Potom, když svlékli světské oblečení, předstoupili před staršího templáře, který měl na starosti jejich přijetí. Ten je políbil na dolní část páteře, pupek a nakonec na ústa „k hanbě lidské důstojnosti, podle bezbožného obřadu jejich řádu“. Navíc se potom slibem věrnosti zavazovali, že se budou oddávat tělesným stykům s jinými členy řádu, „což bylo vyžadováno, aniž bylo možné to odmítnout“. Nakonec „tito nečistí lidé opouštějí křtitelnici životodárné vody“ a obětují modlám.
Celým dokumentem prostupuje silný verbální útok. Ve slovech i činech „poskvrňují zemi svou zvráceností, maří blahodárný účinek rosy a zamořují čistý vzduch“.
Král připustil, že o pravdivosti obvinění zpočátku pochyboval, protože se domníval, že udavači tohoto druhu a šiřitelé tak neblahých zvěstí třeba jednali spíše „ze zlovolné závisti, nebo aby rozdmýchali nenávist, či byli vedeni hamižností – než z vroucí víry, se zanícením pro spravedlnost nebo se soucitnou křesťanskou láskou“. Avšak obvinění se tak hromadila a předkládané argumenty začaly vypadat tak pravděpodobně, že to vyvolalo „silné domněnky a podezření“.
Král se proto sešel s papežem a diskutoval se svou radou prelátů a baronů o nejlepších způsobech, jak zjistit pravdu. Po těchto diskusích a na podnět žádosti Viléma z Paříže, papežského inkvizitora ve Francii, „jenž se dovolával pomoci naší autority“, král nařídil, aby byl každý člen řádu zajat a k dispozici církevnímu soudu. Všechen řádový majetek, movitý i nemovitý, měl být zabaven a držen, aniž se zmenší, v královském opatrovnictví. Třebaže bylo pravděpodobné, že někteří rytíři budou uznáni za nevinné, takové vyšetřování jim mělo být ku prospěchu, protože špatná pověst ulpěla na nich všech.
Knihu Malcolma Barbera Proces s templáři vydalo nakladatelství Argo. Text upravila redakce Lidových novin.
