Když se stane takový zázrak, lidé rádi vytěsní ryzí racionalitu, podléhají hrdosti a těžko jim to vyčítat. Česká výprava odjížděla do Pchjongčchangu stylizovaná do raškovských čepic. Před 50 lety v Grenoblu získal skokan Jiří Raška první zimní olympijské zlato pro Československo. Ledecká tu laťku posunula výš. Získala první zlato v alpském lyžování. V disciplíně, kde první místa zůstávají vyhrazena lyžařům z alpských zemí, Skandinávcům, nanejvýš Američanům či Kanaďanům. Řečeno nadsazeně. Kdyby se sportovní disciplíny dělily na západní a východní (tak jako se EU stále dělí na progresivní západní a „ušmudlanou“ východní část), je to poprvé, kdy Česko sáhlo pro zlato do výsostné západní domény. I z toho může pramenit ryzí radost, jakkoliv je iracionální.
Iracionální, ale fungující. Německý web Die Welt otiskl doslovný přepis komentáře rakouské televize ORF, aby se čtenáři popásli na zděšení Rakušanů, že nevyhrála jejich favoritka Veithová. Dalo by se říci, že Němci měli radost, že rakouské vidláky porazili ještě větší vidláci z Česka. Můžeme si i říkat, že zlato Ledecké neodráží nějaký systémový rozvoj závodního lyžování u nás, jen individuální talent a vůli jí samotné či jejích rodičů. Ale při pohledu na historicky první zlato z alpského lyžování stejně převáží radost.
