Prohlásit se za „politicky nekorektního“ je v českém kontextu přijatelná forma chvastounství. Mluvčí tím dává najevo, že je ochoten říkat nahlas nepopulární pravdy, jež se jiní formulovat bojí, a přijmout rizika, jež taková odvaha může přinést.
Co je, a co není v Česku politicky (ne)korektní? Tahle země nezažila diktát politické korektnosti, kdo formuluje názory, jež se té - většinou velmi vágně definované - ortodoxii vymykají, neriskuje víc než případnou polemiku. Někdy se to poplete tak, až se hlasatelé názorů značně populárních stylizují do role osamělých obránců pravdy, hájících její prapor nepřejícímu establishmentu navzdory. Minulý týden se takto projevil poslanec Evropského parlamentu Jan Zahradil. Na svém blogu na Aktuálně.cz zveřejnil pobouřený text o vyšetřování údajných poválečných vražd německých civilistů v Dobroníně na Jihlavsku. Pozornost, jež se mu v médiích věnovala, je podle něj projevem snahy relativizovat v pohledu na události té doby příčiny a následky, stavět na roveň zločiny německé a české. Soudit předky, aniž bychom věděli, jak bychom se zachovali na jejich místě.
Je na tomhle něco politicky nekorektního? Riskuje pan Zahradil něco, když s tímhle názorem jde na veřejnost? S názorem, s nímž se do značné míry shoduje prezident, premiér a, troufám si odhadnout, většina parlamentu a značná část voličů? Spíš než jako osamělý hlasatel nepopulárních idejí pan poslanec působí jako člověk, který se jde hrdě bít za většinový názor. Nic proti tomu, neexistuje nějaké železné pravidlo, podle nějž by se většina musela vždycky ve všem mýlit (jakkoliv jsem přesvědčen, že se v tomhle konkrétním případě pan Zahradil hluboce mýlí a věc češství, za niž se domnívá bojovat, svým způsobem dost degraduje). Ta potřeba vnímat sebe sama prakticky za všech okolností jako osamělého bojovníka v nepřátelském světě, již s panem poslancem sdílí mnozí autoři všech možných přesvědčení, ale cosi vypovídá. Možná o fragmentarizaci naší společnosti. Možná o našem narcismu.
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
