Černý byl impozantní osobností české teatrologie, jejím doyenem, historikem, přirozenou autoritou. Již jeho sošný, ušlechtilý zjev, vysoká postava a ostře řezaná tvář vzbuzovala respekt, nepočítaje v to samozřejmě jeho rozsáhlé dílo, které z něj činilo největšího českého historika divadla pozitivistického typu a dovršitele českého národního divadelního obrození.
Narodil se 21. února 1926 v Jaroměři a k tomuto městu lnul celoživotní láskou, která našla svůj výraz v několika vlastivědně laděných knihách. Po druhé světové válce studoval na FF UK estetiku a slovanskou filologii. V letech 1949 až 1951 pracoval v Ústavu pro českou literaturu a současně externě vyučoval na DAMU. V roce 1956 založil Kabinet pro studium českého divadla při Ústavu české literatury, který do roku 1969 externě vedl. Podílel se na vytvoření Památníku národního písemnictví v Praze.
Na FF UK vedl v 60. letech oddělení dějin a teorie divadla, v letech 1966 až 1969 byl proděkanem. Z titulu této funkce přednesl v lednu 1969 řeč nad rakví Jana Palacha. V roce 1968 byl jmenován profesorem, ale ustaven jím byl až v roce 1989, kdy se stal prvním polistopadovým děkanem, což bylo studenty vnímáno jako symbolické gesto. V roce 1992 odešel do důchodu a dalších pět let byl předsedou Společnosti bratří Čapků.
Poslední Černého publikací byly loni vydané vzpomínky Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968–1989). Ač se autor netěšil přízni režimu, směl na fakultě setrvat. V knize vysvětluje, co se v 70. a 80. letech ve škole dělo, že z významné společenskovědní instituce muselo odejít téměř 150 odborníků. Připomíná tedy osudy těch, kteří byli přinuceni fakultu opustit, těch, kteří mohli – všelijak omezováni – na fakultě zůstat, a všímá si i prorežimně ochotných či shora dosazovaných lidí.
