Dvě aktovky – Dáváme děťátku klystýr s Kašlu na to, řekla Hortensie – přeložil Roman Císař a režisérka je upravila společně s dramaturgem Otčenáškem. Obě líčí manželské konflikty, jež vznikly z nesmyslných příčin, což roztáčí kolotoč dalších absurdních obvinění. Děj je výsekem jednoho dne a jde o jednu rozkošatělou situaci, kterou spouští poprvé synáčkova zácpa, podruhé služka, která urazila milostpaní. Rozložení sil je jasné: žena fúrie a muž bačkora. Jsou to typy komicky zjednodušené a karikované, žena útočí na muže sice monotematicky, ale o to vydatněji, a muž je trouba neschopný odporu. Toto hořké reálné jádro, které příliš nefandí instituci manželství, je umocněno tím, že ženské figury jsou zde šťavnatější než jejich protějšky. První aktovku ponechali inscenátoři na počátku 20. století, zatímco druhou přenesli do současnosti, což se ukázalo jako dobrý nápad, jenž sklenul celou inscenaci. Převedení do dnešních reálií funguje a kontrastně zrcadlí téma: v lidských vztazích se za sto let nic nezměnilo. Marné touhy a peníze dál všemi lomcují. Režie se snaží udržet přesné načasování a souběh situací a z větší části se jí to daří. V první frašce vše vyústí do hrůzných trapasů, v druhé se konflikt vyhrocuje do vzteklého odchodu všech aktérů.
Hvězdou večera je Magdalena Zimová, nejprve jako třeskutě umanutá manželka, která s neotřesitelnou logikou útočí na manžela. Rozdrbaná, v odtahaném županu s věčně padajícími punčochami a nočníkem v ruce žádá, aby se choť (Tomáš Turek) zapojil do výchovy dítěte, které odmítá projímadlo. Střídá patetické lamento s výbuchy hysterie a „přednáškami“ a je jedním slovem neodolatelná. Stejně tak v druhé půlce, kde vystřihne vyjevenou ukrajinskou kuchařku. Režii vyšel i risk s dítětem na jevišti. Malý drzoun je ohromně autentický. V druhé půli hraje prim Pavel Tesař v roli hektického zubaře, v menších rolích potěší komediální kreace Nadi Vicenové a Jiřího Wohanky (nepřehlédnutelné kouzlo má i jeho důležitý žvanivý paroháč z první aktovky).
Feydeau se v Dlouhé dokázal prosadit i se svými hořkými tóny, ale když ta dobře promazaná kola sviští, má divák najednou pocit, že v nápravách něco drhne, pak zase zrnko písku vyskočí a pocit odplyne. Zdá se, že tento problém paradoxně plyne z léty ověřeného mechanismu autorových her, který přece jenom ne tak úplně odpovídá dnešním požadavkům na přirozenou komediálnost.
