* LN Co se tady vlastně stalo, že kultura se dostala na okraj zájmu politiků?
V devadesátých letech došlo -mnohdy právem - ke zrušení řady kulturních institucí, k rozpadu celých fungujících systémů, jako třeba kinematografie, a k přesunům sítí, např. muzejní či divadelní, pod jiné zřizovatele, kteří s tím neměli zkušenosti. Transformace probíhala často formou tiché privatizace. Ve špatném stavu jsme po komunismu dostali památky, opravy stály spoustu peněz. Kultura, natož inovace v kultuře, se považovaly za luxus. Hřešilo se na zkušenost z undergroundu, že kultura bez hospodaření může existovat, a žilo se z podstaty. Zcela se přehlíželo, že hospodářství bez kultury prostě není. Zklamal i ministr Tigrid, přes všechnu úctu to byl on, kdo chtěl zrušit ministerstvo kultury, a pak už se začalo bez studu říkat, že ministerstvo může řídit cvičená opice.
* LN Hlasy některých umělců, například Jaroslava Róny či Davida Černého, zněly vůči novému ministrovi zatím dost nedůvěřivě. Je to krátká doba - a umělci si mohou dovolit prostořekost. Co ale jako člověk, který činnost ministerstva bedlivě sleduje, říkáte novému ministrovi vy?
S Jiřím Bessrem jsem se setkala osobně, má sportovního ducha a chce uspět. Jako starosta by měl mít sklon se starat, ne si užívat vlády. To, že není odborník na kulturu, může obrátit ve svůj prospěch, bezelstně se ptát na základní věci, které jsou všem takzvaně jasné. Ostatně jeho úkolem je vytvářet vhodné prostředí, nikoli dělat kulturu. Má svých sto dní, ty uplynou v říjnu.
* LN Myslím, že Češi se na rozdíl třeba od Poláků či Slovinců ke své kultuře chovají macešsky, neváží si jí. Necítíte to tak taky?
Už historicky máme problém ztotožnit se s establishmentem, uznávat vlastní elity a smířit se s tím, že si vládneme sami, v dobrém i zlém. Vlády dlouho nebyly „naše“, odcházely elity, po Bílé hoře i v komunismu. Přežívá zájem o neúspěch, úspěšnost je podezřelá. V devadesátých letech roli elity převzali podnikatelé, ale řada těchto lidí se k majetku dostala nikoli usilovnou prací, ale převzetím podniků v privatizaci a kšefty v rámci děravých zákonů. Ještě chvíli potrvá, než budeme hrdí na životní styl a hodnoty této nové elity. Život v hotelovém řetězci
* LN A kdybychom mohli brát úspěšné vzory v kultuře? Nestačilo by prostě převzít nějaké vyzkoušené modely? Berlín je z Prahy asi čtyři hodiny cesty...
V zahraničí je dobrých příkladů víc než dost. Vtip je v tom, že kulturu si utváří každý sám. Chcete-li něco po sobě zanechat, nestačí si postavit domek v satelitním městečku a vybavit ho nábytkem z Ikey. Jde o to, jak své prostředí utváříte. Vyberete si místo, kde bydlet, architekta a obklopíte se věcmi s příběhem a s hodnotou, kterou jim vložíte - byť to je suvenýr ze svatební cesty. Proto nelze převzít kulturní systém někoho jiného, bylo by to jako bydlet v hotelovém řetězci. Prostě ty velké věci musí vytvořit každá země, každé město, prostě lidi sami. Ale pravda je, že třeba Berlín nabídl podnikatelům, kteří tam sídlí, daňové prázdniny a výdaje za umění lze odpisovat, proto se tam natáhlo tolik galerií, které úspěšně prodávají.
* LN Proč jsou u nás „lidé od kultury“ vesměs tak uplakaní? Nebo se mi to jen zdá? Uplynulo přece dvacet let svobody. Co jsme prošvihli?
Přežívají dvě pověry, někdo má zařídit, aby to bylo lepší. Oni, ne my. A pak, nejlepší kultura se prosadí sama. To je naivní. Potřebujeme rozpoznávat talenty, dávat jim příležitost, potřebujeme uplatnit naše kulturní zboží na trhu - jsme malá jazyková skupina, síla našeho trhu je malá, jsme uprostřed Evropy a konkurence je obrovská. Potřebujeme, aby fungovala naše kulturní infrastruktura, jenže zřizovatelé jsou spokojeni s tím, když instituce přinese tabulku s černými čísly, nezajímají se o kvalitu práce. Zdá se, že ministr Besser to pochopil, když rozhodl udělat pracovní skupinu, která se bude zabývat posláním a hodnocením práce muzeí a galerií.
* LN Snažili jsme se odhodit zátěž minulosti. Nebylo to ale tak trochu sebevražedné? Zní to snad strašně, protože komunisté kulturu potlačovali, věznili. Ale přesto: je něco, co bychom se „od nich“ mohli i teď učit?
Je třeba připomenout, že komunisté znali hodnotu kultury, a to nejen symbolickou, ale i ekonomicky vyjádřenou. Chtěli jsme se od nich distancovat, a tak i po dvaceti letech je debata o symbolických hodnotách bídná. Dokonce se tu podporoval názor, že kritici a teoretici, kteří mají tuto debatu moderovat, na umělcích parazitují a umělci jsou těmi, kdo hodnoty vytváří. Je to romantické zjednodušování, symbolickou hodnotu získávají umělecká díla díky konsenzu. Prostě se víc lidí dohodne, že „na tom něco je“. Komunisté velmi dobře uměli se symbolickou hodnotou kultury pracovat, ať to byla perzekuce Plastic People of the Universe či mainstream Ženy za pultem. A uměli kulturu zpeněžit. Export byl značný, nejen Laterna Magica, ale i česká populární hudba byla mnohem více vyvážena do zahraničí než dnes. Karel Gott přispíval HDP jako dobrá fabrika.
* LN Kde vidíte mezery?
Určitě v autorských právech a dobrém managementu, málokdo si uvědomuje, že úspěch Bohuslava Martinů v posledních letech je prací nadace, která se stará o jeho autorská práva a odkaz. Podobně máme možnost se setkat s díly skoro zapomenuté brněnské skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové, o jejíž odkaz pečuje kanadská společnost od konce 90. let. Ostatně i kniha vašeho dědečka Karla Schulze Kámen a bolest byla vydávána, dokud žili „jeho“ editoři. O díla se vždy musí někdo starat, teprve pak přinášejí nejen potěšení, ale také peníze.
* LN Co říkáte současnému dotačnímu systému?
Granty jsou nejjednodušší a nejrychlejší způsob podpory. Systém nesmí být statický, každý rok je třeba hodnotit, hledat skuliny. Co bylo dobré loni, nemusí platit letos, co se dělá pět let, mělo by mít výsledky. Ale předpokládá to politickou vůli mít cíle a hledat ty nejlepší projekty. To chybí. Nejen stát, ale i samospráva ráda poskytuje peníze na jednotlivé projekty mimo vypsané soutěže, bez odborných komisí. Skrývá se za tvrzení, že nejlepší kulturní projekt nelze poznat, každému se přece líbí něco jiného. Je to jak s vínem, kdo nepoznal dobrého, nevadí mu krabice.
* LN Máte nějaký stručný a srozumitelný návrh na jeho zlepšení?
Málokdo ví, že většina peněz ministerstva jde na příspěvkovky, obcím a krajům, církvím. Na inovaci, ať už forem, obsahu či managementu, nezbývá prostor. V bídném rozpočtu ministerstva kultury loňská podpora neziskovek představovala tři procenta, přičteme-li k tomu i dotace podnikatelským subjektům, tak pět procent z půl procenta státního rozpočtu. Podpora nových aktivit je naprosto homeopatická -takže víc peněz a soutěžní prostředí pro granty.
* LN A jak si představujete péči o kulturu v nejbližší době? Přiznám, že bych rád slyšel něco o naději, jiskře do budoucna...
V Evropě, a nejen, jsou nové poznatky o tom, jak umění a kultura souvisí s rozvojem měst, s kreativitou a vůbec s inovacemi. Kreativitu je třeba chápat jako formulování nových užitečných myšlenek a inovace znamená uplatnění těchto užitečných myšlenek v praxi. Pokud to dobře promyslíme, bude možné kulturu a související odvětví zapojit do strukturálních politik, které se po roce 2014 v EU, tedy i u nás, mají zaměřit na inovace. Je to velká příležitost.
* LN Vedete centrum ProCulture. Čím se zabýváte?
Pracuji v nestátním, neziskovém sektoru téměř celých dvacet let. Naše centrum je součástí Otevřené společnosti, o. p. s. Vedle centra ProEquality na podporu rovných příležitostí pro muže a ženy máme centrum ProPolice, které prosazuje komunitní prvky do policejní práce. Program Otevřete pomáhá využívání zákona opřístupu k informacím a zprůhlednění procesů rozhodování státní a veřejné správy. A máme i program, který je zaměřen na sociální integraci. Stálý tým je asi dvanáct lidí. Místo peněz rady
* LN A jak jste se vůbec pustila do té ožehavé kulturní politiky?
Deset let jsem pracovala pro největší soukromou nadaci u nás. Vedla jsem program pro umění a kulturu, a když se náš rozpočet pro kulturu zredukoval, říkala jsem, že namísto poskytování grantů můžeme poskytovat informace a rady. Řadě projektů, kterým jsme pomohli na svět, bylo třeba dále pomáhat, proto jsem začala pátrat po tom, jaké jsou k dispozici zdroje, jaké jsou příležitosti, informovat o tom prostřednictvím našeho webu, vyučovat management projektů, vysvětlovat...
* LN A došlo k nějakému posunu?
Po vstupu do EU skončila i jiná zahraniční pomoc a instituce, které podporovaly umění. Hned na podzim 2004 se ukázalo, jak je důležité spravedlivě rozdělovat granty z veřejných peněz. Tehdy byly v Praze ty první demonstrace. Lidem konečně došlo, že už žádný britský, švýcarský či americký fond není a nebude. Pražský magistrát pak musel nastavit transparentnější systém a vzít k rozhodování odborníky. A konkrétně k posunu došli třeba v performing arts, v nadaci jsme měli grantový program, bylo to zcela nové, nejen jako pojem. Na ministerstvu kultury pak otevřeli grantový program pro tanec a nonverbální umění, stala jsem se první předsedkyní komise a tanec se začal jako samostatný obor emancipovat.
* LN A je něco, co se podle vás vskutku povedlo, podařilo?
Podařilo se prosadit vládní koncepci podpory umění. Bylo mi jasné, že budeme-li chtít pro kulturu čerpat evropské či norské peníze a argumentovat pro zvýšení místních rozpočtů, musíme mít strategii - a taky analýzu. Podařilo se nám prosadit kulturu do Jahnovy Strategie hospodářského růstu. To pak kultuře umožnilo opravdu evropské fondy čerpat. Z tzv. Norských fondů už byla rozdělena miliarda, pomoc ze strukturálních fondů běží. I tehdy mi většina lidí tvrdila, že hospodářská strategie nemá s kulturou co dělat. Tak tenhle přístup se snad konečně mění.
