V diskusi po jedné z mnoha přednášek před ochránci přírody (ačkoliv byly jednoznačně ve prospěch přírody, vesměs je vnímali jako tvrdě antiekologické, snad že jsem ochranu přírody předváděl jako technický problém, nejlépe řešitelný za kapitalismu, ne jako důvod k zásadní změně společnosti, což by příslušné auditorium rádo slyšelo) přišla řeč na zločinný lidský antropocentrismus neboli „speciesismus“ (aby se rýmoval se zločiny typu rasismu, sexismu a ageismu). My lidé vykořisťujeme jiné druhy, zabíjíme je a jíme nebo stahujeme z kůže a pak v tom chodíme nebo je pozorujeme v klecích, abychom ukojili své zvrhlé choutky... Argument, že speciesismus je úplně normální a že člověk není o nic víc antropocentrický, než je gorila gorilocentrická, mi neuznali s explicitní výtkou, že rasismus, sexismus a ageismus by mohly být obhajovány obdobně. Což je opravdu k zamyšlení. Svévolné rozhodnutí zabít tuleně je antropocentrické, ale svévolné rozhodnutí, že tuleňům uděláme, co jim na očích uvidíme, je antropocentrické taky. Rozhodli jsme o nich bez nich, tuleni ani v jednom případě nehlasovali; stojí za zmínku, že nehlasovaly ani ryby, které tuleni žerou.
Nečasova vláda vzbudila velkou pozornost nepřítomností žen a liberální kruhy vznesly požadavek na vládu „genderově dvoubarevnou“ (já bych dnes už žádal vládu genderově pestrobarevnou). Nikdo nevyčítal političkám, že se do vlády jaksi samy neprodraly – výčitky směřovaly k mužům, protože i genderový aktivista uznává, že o ženách v politice rozhodují muži, a vládnoucí koalice zhřešila právě nedostatkem mužského krasocitu. Podobně odpovídal i premiér – ano, je to chyba, nevypadá to pěkně, ale vláda se stavěla podle tolika kritérií, že na tohle holt v tom všeobecném zmatku nezbyl čas. (Miloš Zeman kdysi aspoň natvrdo oznámil, že staví „vládu sebevrahů“ a na tak náročnou práci se ženské nehodí.)
Spor, zda mužové rozhodující o složení vlády mají ministerská křesla sexisticky rozdělit sami sobě, či zda mají na nějaké křeslo instalovat ženu, aby je ze sexismu nikdo neobvinil, silně připomíná spor, zda se lidé mají chovat k tuleňům tak, jak si zamanou, ale hezky, nebo tak, jak si zamanou, a ošklivě. V posledním půlstoletí žen v politice přibývá (nyní je na světě 12 prezidentek a premiérek, čtyři ceremoniální prezidentky bez výkonné moci, devět viceprezidentek a čtyři generální guvernérky). Zda to má co společného s šířením sexuální rovnoprávnosti, už není tak zřetelné. Hledáme-li nejstarší hlavy státu ženského pohlaví, narazíme na předsedkyně Malého churalu Tuvské lidové republiky (Khertek Anchimaa-Toka 1940–4) a Velkého státního churalu Mongolské lidové republiky (Sükhbaataryn Yanjmaa 1953–4), což je spíš legrace. Na druhém konci spektra najdeme železné premiérky válečnice Goldu Meirovou, Margaret Thatcherovou či Eugenii Charlesovou. Političky jsou velmi různé a nedají se jen tak sčítat.
Obava, že bez ministryně vypadáme v Evropě jako Borati, směřuje zjevně k ženě-političce zlidšťující, reprezentující a zdobící. Politička, která míří k vysoké funkci a každého smete z cesty (model „železná lady“), nezlidšťuje a nezdobí, ale také nepotřebuje, aby ji do křesla někdo pomáhal. Jiná věc je, že značná část mužů-politiků také působí dojmem, že je do funkcí vyzvedl někdo jiný, a ještě k tomu nezlidšťují ani nezdobí.
***
Politička, která míří k vysoké funkci a každého smete z cesty, nezdobí, ale také nepotřebuje, aby jí do křesla někdo pomáhal
O autorovi| JAN ZRZAVÝ, Autor přednáší na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity evoluční biolog
