Paroubek a Topolánek svým stranám škodí
Nad povolebním chováním Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka si nelze než říci, že je opravdu dobře, že už předsedy svých stran nejsou.
Paroubek ve své frenetické publicistické aktivitě nenechá na bývalých kolezích s výjimkou Davida Ratha nitku suchou. Všichni líní, neschopní ideové i praktické politické činnosti. Všichni, kdo proti Paroubkovi něco mají, jsou zralí pro psychiatra, za všechno může někdo jiný, všechno nové je špatné - kupříkladu pražského lídra ČSSD Jiřího Dienstbiera ml. stačil Paroubek sejmout dřív, než si o tomto nováčkovi kdokoli stačil udělat obrázek. Snad ani z postu předsedy by Paroubek nedokázal své politické nepřátele poškozovat účinněji.
Mirek Topolánek se naopak po volbách činí vzácným. Žije ve své představě, že teprve jeho odchod poškodil šance ODS. Jenže tu trajektorii, kdy po všech Topolánkových úletech, prohraných volbách a skandálech byla strana jakoby stále nahoře a teprve Topolánkovým vypuzením spadla, by uměl nakreslit jen M. C. Escher.
Pro svá řídká veřejná vystoupení si Topolánek volí za tribunu levicový deník Právo, což je u expředsedy pravicové strany zvláštní. Tou stranou jako by ovšem nebyla ODS, nýbrž TOP 09. Když čteme, jak vychvaluje Miroslava Kalouska coby jediného opravdového chlapa v české politice, jak umně vstupuje do sporu o pandury tak, aby z toho vyšel hůř politik ODS, který ho jako první letos v březnu vyzval k odchodu - říkáme si, ano, takto má vystupovat zasloužilý politik ve prospěch strany, kterou spoluvytvářel. Jenže touto stranou, jak se zdá, nebyla ODS. Topolánek si ovšem představoval, že Kalouskův projekt bude jakýmsi doplňkem a pomocníkem ODS. Co znamená slovo loajalita pro člověka, který takhle naletěl?
