* LN Byl jste v Lidicích někdy předtím, než jste tu natáčel?
Ještě dávno za komunismu, byli jsme tady na školním výletě, když mi bylo asi třináct let. Památník působil zanedbaně, rostly tu kopřivy. Byl to divný výlet. Nakonec jsem dostal poznámku za to, že jsem pošťuchoval spolužačku.
* LN Vrátil jste se tedy až letos.
Ano. Stejně je ten zážitek turisty něco úplně jiného, než když tady stojíte brzy ráno, ještě za tmy. Víte, že v tuhle hodinu z Lidic odvezli ženy, zapálili domy a začalo se střílet. Myslíte na ty muže, kteří nic špatného neprovedli, a vůbec nevěděli, co a proč se s nimi děje. Nemohli v tom vidět nějaký smysl. Vidíte se na jejich místě. Jejich vrazi pak do oficiálního zápisu napsali, že se poprava obešla bez „slabošských scén“, takže na smrt šli pevně. To, co se stalo v Lidicích, přitom byla až rituální vražda. Na každého muže tři pušky, dvě rány do srdce a jedna do hlavy. Němci si to všechno natáčeli, chtěli ten záznam propagandisticky využít. Nakonec ho ale veřejně nepromítali. Nebyl v něm žádný temný majestát, obraz nadlidí, kteří sestřelují nějaký hmyz, jak čekali.
* LN Jak chcete pojmout scénu vyvraždění Lidic?
Budeme to točit koncem srpna, očekávám to datum s obavou. Přemýšlím o tom, jak tu scénu pojmout. Hrozně bych nechtěl, aby působila banálně, jeden z mnoha masakrů, co jsou dneska v kině k vidění. Nechci ji lacině dramatizovat přes naturalistické detaily, rozstřílené hlavy. Zároveň si nechci hrát na básníka, který by to zabíral přes květy jabloní nebo bůhví co podobného. Vím, že je to jako jít po ostří břitvy. Ukázat se to musí a nebezpečí toho zbanálnění je velké. Zároveň ale pevně věřím, že až točit začneme, budu vědět, jak na to.
* LN Z Lidic nezůstal kámen na kameni. Jaká vesnice je bude ve filmu „hrát“?
Chcebuz nedaleko Štětí, myslím, že to budou dobré Lidice. Ty skutečné totiž byly výjimečné místo, byla to hodně živá vesnice. Byl tam orchestr, na Vánoce z věže kostela troubil trubač, byli tam hráči, kteří v hokeji poráželi Kladno, pocházeli odtud třeba skvělí kuchaři. Nebyla to žádná díra. Chcebuz se, myslím, Lidicím podobá. V 90. letech slavila tisící výročí, je tam krásný kostel, na němž bývaly veliké zvony. Postavili jsme tam domy, které při natáčení zapálíme.
* LN Vyčerpává vás natáčení?
Někdy si připadám, jako kdyby do mě celý den mlátili kladivem. Večer si lehnu a nemůžu usnout, protože myslím na to, co budeme dělat druhý den, a zároveň mám špatný pocit z toho, že na plac přijedu nevyspalý. A pak třeba pro mě ráno přijede auto, ujíždíme po dálnici a souběžně s námi utíká vycházející slunce. Na place je krásně, při natáčení vidím, jak do sebe najednou všechno zapadá, jako kdyby se to splétalo z nějaké vyšší vůle. A jsem v euforii... Asi je to druh tranzu. Všechny dny takové nejsou, někdy to tak ale vyjde.
* LN Nabídku režírovat Lidice jste dostal jen dva měsíce před začátkem natáčení, film jste „zdědil“ po Alici Nellis, která z projektu musela ze zdravotních důvodů odstoupit. Dá se za tak krátkou dobu dosáhnout toho, aby ten film byl skutečně váš?
Alice Nellis vnesla do scénáře Zdeňka Mahlera důležitý ženský prvek, který se budu snažit ve filmu co nejvíce udržet. Má můj obdiv za to, jak tu nelehkou situaci nesla. Po roce vyčerpávající a někdy jistě i frustrující práce na scénáři a přípravách se musela projektu vzdát ve chvíli, kdy naplnění její vize už bylo na dosah. Přesto mi dokázala rozpracovaný film velmi racionálně a organizovaně během dvou hodin předat. Nemyslím, že bych něco takového zvládl. Zároveň: kdo viděl filmy Alice Nellis a filmy moje, viděl dva rozdílné styly režie a já Lidice natáčím po svém. Dva měsíce na přípravu je šibeniční termín, ale myslím, že rozhodující je, že jsem na ten film byl připravený vnitřně. I tím, že nacisti v době heydrichiády zavraždili mého dědečka, legionáře a důstojníka Aloise Tolara. To, že moje máma od dvanácti let musela vyrůstat bez táty, se na rodině podepsalo a propálilo se to asi až do mě. Až nedávno, když jsem při práci na filmu Kousek nebe pracoval na scéně popravy v komunistickém kriminálu, na mě plně dolehlo to bezpráví - takhle nějak mě připravili o dědu. A jeho o vnuka. Dědovu fotku si na natáčení beru s sebou, dělám ten film pro něj.
* LN V médiích kolem vašeho filmu vzniká atmosféra, jako kdyby to byla novodobá obdoba stavby Národního divadla - celonárodní podnik. Neznervózňuje vás to?
Člověk samozřejmě cítí tu odpovědnost. Ale já bych chtěl, aby ta očekávání a zájem vydržely až do příštího června, do premiéry. Jsem vděčný za to, že se lidi hlásí do komparzu a jsou v tomhle vedru ochotní chodit půl dne po trávníku sem a tam. Mediální zájem je pro projekt s takovým rozpočtem nezbytný. Již zmíněný film Kousek nebe se takovému zájmu netěšil, a proto vlastně zapadl, neměl velkou návštěvnost, neuspěl ani na Českých lvech. Můžu si říkat, že ten film má význam, existuje a v čase se neztratí. Stejně ale vím, že ohlas toho filmu neodpovídal vložené energii. Lidi si asi mysleli, že to bude další film o hrůzách 50. let. Přitom to je film o lásce, která tyhle hrůzy poráží.
* LN Vidíte něco, co poráží hrůzu, v příběhu filmu Lidice?
Myslím, že těch 173 zavražděných mužů hodně přispělo k tomu, že se Češi po válce mohli počítat mezi vítězné národy. Nechci, aby film vyzněl jako další projev lítosti nad tím, jak jsou velké národy zlé na ten český. Považuju lidické muže za účastníky boje, který mělo cenu vést. Jejich oběť měla smysl, i když ho oni sami těsně před smrtí vnímat nemohli. Vidím v nich lidi, kteří položili životy ve stejném zápase jako parašutisté, kteří zabili Heydricha. Jsem plně na straně odboje, vzdorovat nacismu bylo správné navzdory riziku, že budou reagovat takovýmhle zlem. Taky věřím, že lidé, kterých se tahle krutost dotkla, jí byli později povzneseni, že je ta hrůza otevřela hlubšímu pochopení existence.
