* LN Odmala si píšete deník, za pár dní vám bude třicet. Co je na poslední stránce?
Většinou si píšu jenom výraznější a hlavně heslovité poznámky, co bych chtěla se sebou změnit nebo na co bych nechtěla zapomenout. Většinou se to týká vztahů mezi mými přáteli.
* LN Je tam téma, které se pravidelně vrací?
Mívám období, kdy musím psát každý večer, a potom třeba dva měsíce nic. Ale je pravda, že se vždycky rozepisuju o tom, co je zapotřebí, když bych se teď hned chtěla odstěhovat a žít jinde. Že to není takový problém.
* LN Takže vaše výstava Připravená odjet je odrazový můstek?
Je to můj současný pocit. Chtěla bych žít ve Španělsku nebo jet do Jižní Ameriky, i když je pravda, že tam moc nefungují umělecké rezidence a já bych nerada skončila u nějaké podřadné práce. Myslím, že nejdůležitější je odvaha jít do toho. Pořád si představuju, že tady v Praze jsem jenom na čas, jako kdybych tu byla jen na další pobyt.
* LN Tenhle pocit jste měla vždy?
Ano, vždycky. Učila jsem se francouzsky, španělsky a portugalsky a vždycky to pro mě byla předzvěst budoucího cestování. Potom jsem zjistila, že to není jenom tak, když jsem někde sama. Jedna nevýhoda je, že jsem holka, a druhá, že tam člověk nemá většinou dopředu žádný kontakt. Ale nechci se téhle myšlenky vzdát.
* LN Na svých posledních plátnech nešetříte barvami. Souvisí to s touhou po změně prostředí?
Je to tak. Když jsem se byla poprvé podívat venku, tak se mi otevřel úplně nový svět. Zatímco tady jsou všichni takoví chladní a odtažití, tam mě na ulici každý zastavoval a hned se vyptával, jak se mám.
* LN Kromě akrylu se věnujete i sítotisku, který pak přenášíte na látku, ze které šijete oblečení.
Sítotiskem jsem chtěla původně docílit efektu grafiky v malbě, ale pak jsem zjistila, že se to dá i malbou samotnou. Nemusím nutně pořád tisknout. Ale hlavně jsem chtěla přenést malbu na oblečení. Je to věc, která je pro běžné lidi dosažitelnější.
Ludmila Smejkalová: Připravená odjet
Entrance Gallery Křižíkova 34, Praha 8 6.-30. srpna www.entrancegallery.com Koupit si něco, kde mají obrázek, je jednodušší než si koupit obraz. Ale jsem hrozný samouk. I když se občas radím se švadlenami, je to hodně časově náročné. Nejtěžší je vymyslet nějaký nový střih.
* LN Myslíte si, že mají Češi vkus?
Obecně ne. To se stačí jet podívat do jiných zemí.
* LN Proč to tak je?
Já si myslím, že to souvisí s počasím. Jo, souvisí to s počasím, na sto procent.
* LN Jako malá jste kreslila princezny, pak jste přešla na macho chlapíky s prostitutkami a skončila modelkami - loutkami. Co bude dál?
Když mi bylo čtrnáct, zažila jsem boom Brava a podobných časopisů. To byl úplně nový svět sexy slečen, herců a zpěváků. Hodně mě ovlivnil jejich nátlak, že se člověk musí začít malovat, nějak se oblékat a balit kluky, protože je jinak vyřazený ze společnosti. A skončilo to mou anorexií, kdy jsem se snažila mít sexy tělo a nikam to nevedlo. Já si myslím, že tyhle časopisy jsou hodně pomatené a směrují hodně špatným směrem. Jsou bezduché a jenom nahrazují vzduchoprázdno, kdy spolu nekomunikují rodiče s dětmi. A právě to se snažím do svých věcí dostat.
* LN Spousta lidí si myslí, že současné umění není moc přístupné veřejnosti.
Je to tak, ano.
* LN Dá se s tím něco dělat?
Určitě se s tím dá něco dělat, třeba těmi potisky. Já se cítím úplně provinile, když si kupuju materiál na obrazy. Říkám si - proboha, já je nechci mít doma, já je nechci skladovat. Chtěla bych, aby nějakým způsobem fungovaly u někoho doma, nebo je radši zlikvidovat. Sezení na svých věcech mě děsí. Mě vůbec děsí mít okolo sebe předměty, které nepoužívám.
* LN Souvisí s tím i vaše láska ke streetartu?
Tam je to podobné jako s oblečením. Člověk si ho koupí, intenzivně ho jednu dobu nosí, něco v něm zažije a pak to skončí. A přesně tak je to se streetartem.
* LN Na Akademii výtvarných umění jste studovala u Vladimíra Skrepla, jehož studenti často tvoří ve stylu DIY (Do it yourself). Co je na něm tak přitažlivé?
V minulosti jsem byla v Montreuil ve Francii, kde jsem chtěla poznat pravý život ve squatech s lidmi, kteří dělají DIY a všechno možné. Jenže jsem se napojila na špatnou skupinu a místo umělců jsem potkávala spíš pankáče a lidi závislé na drogách. Ale zaujalo mě, jak jsou naprosto soběstační, i když patří úplně mimo systém.
* LN Nedá mi to se nezeptat na squat Milada.
Já už jsem skeptická, což souvisí s tím, co jsem říkala předtím. Když je dům neobývaný, tak je leckdy lepší, když se o něj někteří lidé začnou starat. Jenže stejně to vždycky skončí na financích - nedá se pořád bydlet v podmínkách bez vody, hlavně tady, když je zima. V tomhle byla třeba Ladronka dál. Já jsem to zažila - tři měsíce jsem žila ve squatu, kde jsme museli nosit vodu v kanystrech, bylo permanentně třicet stupňů a já byla jediná, kdo uklízel. Navíc jsem bydlela s patnácti kluky a patnácti psy, takže to bylo opravdu hodně práce. Jsou věci, bez kterých se nejde obejít.
* LN Třeba internet.
Ano, ano, skvělé jsou třeba stránky Hospitalityclub.org, které jsou založené na důvěře mezi lidmi. Člověk se připojí například z Prahy a domluví se s někým na druhém konci světa, že u něho bude měsíc bydlet za to, že ti lidé také cestují a příště je u sebe nechá přespat někdo jiný. Samozřejmě to má taky svá rizika, ale tyhle stránky vznikly prostě z nadšení. Že to tak je možno.
