Ač jsme oba básníci čeští, setkala jsem se zatím s Pavlem Kolmačkou (*1962) vždy jen v zahraničí. Tu u rakouských hranic, tu ve Vídni, tu v Paříži… To když nás shodou okolností pozvali organizátoři na stejný literární festival.
Kolmačkova poezie je v současné české literární tvorbě nepominutelná – konkrétně jeho druhá sbírka Viděl jsi, že jsi z roku 1998 jistě patří z básnických sbírek žijících českých autorů k těm určujícím, které ovlivnily autorovy básnické souputníky. Příznivý ohlas měla také jeho rozsáhlá próza Stopy za obzor, která byla v roce svého vydání 2006 navržena na Státní cenu za literaturu a již kritik Jiří Zizler označil za „jedno ze stěžejních děl české literatury počínajícího století“. Začátkem letošního léta vydalo nakladatelství Triáda novou, již tedy třetí Kolmačkovu sbírku Moře.
Kompozičně i obsahově vyvážená sbírka je členěna do pěti oddílů Nezvěstný, Kodrcá Velký vůz, Moře, cyklus Slyšíš? a Řvou lvi. Je to sbírka intenzivní a zralá. Formálně v ní převažuje volný verš až básně v próze, což podtrhuje civilní, osobní tón a přímost výpovědi, na rozdíl od debutové sbírky Vlál za mnou směšný šos, kde rýmová forma převažovala.
V hvězdné noci začínají stahy Dominující motiv moře, jenž prostupuje organicky všemi cykly, je „nosnou vlnou“ mnoha významových vrstev. Moře prolíná s prostorem obydleným lidmi, vesnice splývá s přístavem („Ulice spí. /…/ To bárka zdola lehounce zachytává stěžněm o dláždění“), moře se vlévá do pokoje (okolo spících dětí „pluje barevná ryba, klikatí se had, máchá křídly racek… nad hladinu trčí zaťatá pěstička“), moře proudí tělem, je zároveň pamětí, podvědomím i životadárnou plodovou vodou, je existenciálním, živoucím proudem, je mytickým, biblickým i snovým prostorem. Symbolizuje též všudypřítomné přírodní živly a zákony ovlivňující náš život, nebo je „mezerou času“, v níž „plujeme bez kompasu“.
Kolmačka má schopnost v pár črtách přesně evokovat konkrétní situaci, ať každodenní či hraniční, a záznam chvíle či hmatatelný detail se pro něj stává metafyzickou metaforou tíhy, krásy či mystičnosti lidské existence. Nejsilnější jsou básně zachycující zlomové chvíle zrození nového života – chystání k porodu jeho ženy, první stahy, báseň u lůžka v předporodním pokoji. I zde je přítomno moře, příroda a její živly, které mnohdy drsnou realitu nemocničního prostředí proměňují a povyšují na bájný svět: „Nikým nerušeni, noříme se do vrnění reproduktoru, do znásobených šumů prenatálních krajin, strženi ději.// Vítr uhání plání./ Přes hráz/ přetékají vody./ Po kamenité cestě/ kluše koník.“
Právě prostupování paralelních světů na ploše jedné básně, prolínání dvou odlišných prostředí, která si navzájem propůjčují nové významy, patří k největším silám Kolmačkova tvůrčího postupu. Svět Kolmačkovy poezie je uklidňující. Je to svět melancholický, laskavý, nekonfliktní, svět nehybný, v němž nejbouřlivější jsou děje vnitřní, svět, v němž člověk „jede a jede, pořád dál“, a přece je „tam, kde byl včera“, ale bohatší o silný prožitek zázraku lidské existence.
***
Pavel Kolmačka: Moře Nakladatelství Triáda, 2010
O autorovi| KATEŘINA RUDČENKOVÁ, Autorka je básnířka a dramatička
