Poprvé jako vyjednávač. Je to už sedm let, ale pamatuji si to jako dnes. Nešťastná láska, mladý člověk, střecha vysokého domu. Můj první případ trval asi dvě hodiny, mně to ale připadalo jako celý den. Byl jsem zničený, musel jsem domů. Dnes vím, že nešťastné lásky patří k nejčastějším motivům sebevrahů. Společně s nemocemi, zadlužením, ztrátou práce či osaměním. Film a realita. Americké filmy plné vyjednávačů k naší praxi kupodivu až tak daleko nemají. Akčnost tam je, některé věci jsou otázkou vteřin. A bezpečnost vyjednávače je na prvním místě – u ozbrojeného pachatele se například ani u nás nedoporučuje vyjednávat tváří v tvář, ale přes telefon. Liší se ale důvody – filmy neukazují nejtypičtější případy, mají raději únosy či loupeže s rukojmími. Těch u nás moc není.
Vyjednávače dělají i ženy. Když lidé vidí, že jsem ostříhaný, mohou mít obavu, že patřím k nějaké zásahové jednotce. Proto někdy zvažujeme, zda neposlat třeba staršího muže, který by tomu na druhé straně mohl připomínat otce. Nebo třeba ženu, která může mít větší důvěru třeba u případů domácího násilí. Ze strategických důvodů nelze říct, kolik vyjednávačů je, ale žen je asi pětina. A bývají velmi úspěšné.
Ta práce vyčerpává. Z těch, kdo před deseti lety začínali, je už spousta vyjednávačů v civilu. Je to strašně únavné. Člověk si musí najít způsob, jak to ze sebe dostat. Nemám noční můry, ale něco kdesi uvnitř v člověku je. Hlavu si je možné čistit sportem a mluvením. Ludmila Čírtková na Policejní akademii s námi pravidelně probírá zásahy, ukazujeme si, že v tom nejsme sami. Doma se ani moc neptají, vědí, že jim moc neřeknu. Kolikrát se spíš dozvědí z novin, že někde byl vyjednávač.
Můj vyjednávačský kufřík. Pokud mě k případu neodvezou z divadla nebo z nákupu, beru si vyjednávačský kufřík. Obsahuje vše, co můžu potřebovat – megafon, diktafon, rukavice. Alkohol tam není, ale cigarety ano. Osvědčilo se mi to u kuřáků, je to prostředek k navázání komunikace. Nejvíc vykouřím právě při vyjednávání, naposledy jich na mostě v Uherském Hradišti bylo asi deset, když jsem komunikoval s kuřákem, který stál na pilíři a chtěl skočit do rozvodněné Moravy. Byl velký problém mu cigarety dolů předat, několik jich odfoukl vítr, ale i tam pomohly navázat kontakt. A zachránit mu život.
Megafon nemám rád. Když se nesmím při zásahu dostat do nebezpečí, někdy nezbude než použít megafon. Moc rád ho nemám, ale někdy není vyhnutí. Může totiž přilákat publikum, a to moc dobré není. Nezávidím kolegům, kteří vyjednávají v Praze na Nuselském mostě, zatímco z projíždějících aut se vyklánějí lidé a křičí „Skoč!“.
Srdce a rozum. Snažím se, abych každého, kdo o smrt usiluje, přesvědčil. Ale je to často složité – tomu člověku se třeba zhroutil svět, má nevyléčitelnou chorobu. My mu rozmlouváme jeho čin a on ví, že mu zbývá jen něco málo života. Srdce mi někdy naznačuje, že by to mohlo být vysvobození, a rozum i profese, že je důležité, aby přežil.
„Repetenti“. Jednoho klienta jsem měl dvakrát. Hrozil, že si podřeže žíly. Vždy trvalo dlouho, než jsme ho našli, ale pomohli jsme mu. V paměti mám případ kolegů z Olomouce. Ten člověk jim volal několikrát, už je znal i jménem. A pak přišel den, kdy se s vyjednávačem pozdravil, předal mu dopis. A skočil. Satanista je výjimka. Skokanů, jak kolegové policisté říkají případům lidí vyhrožujících skokem z výšky, je drtivá většina. Následuje hrozba podřezání žil. Praxe vyjednávače ale přináší i jiné případy. Například ve Valašských Kloboukách držel muž od pátku do neděle svou matku jako rukojmí. Byl uživatel drog a uznával satanismus. Byl duševně mimo, matce tvrdil, že satan přijde, odvede je a budou si krásně žít někde v jiném světě. Matce se potom podařilo dostat se ven, zavolat policii. A on zase mířil k sebevraždě, kterou jsme mu museli rozmluvit.
Uniformu nenosím. Policistou jsem chtěl být už jako kluk, uniformu mám rád. Budí víc respektu, ať jsou to hasiči, nebo policisté. Jenže když vyjednávám s lidmi v tíživé situaci, tak se právě proto moc nehodí. Ti lidé jsou často bývalí pacienti psychiatrických léčeben a mají z uniforem obavy.
Nikdy neříkej ne. Zlatá vyjednávačská zásada zní, že nesmíme nikdy říci ne. A nesmíme slibovat nic, co nemůžeme splnit. Vědomě nevím o tom, že bych slovo ne použil. Ale snažím se řídit zásadou nic neslíbit.
Čas je relativní. Vyjednávání může přijít v jakoukoli denní či noční dobu. A čas při něm běží úplně jinak. Řešil jsem případ, kdy chtěl mladík skočit z dvanáctiposchoďového paneláku. Byl nešťastně zamilovaný, chtěl vidět holku, aby jí řekl, jak ji miluje. Než ji sehnali, byla to celá věčnost. Skutečného času uběhlo snad jen půl hodiny.
Už nejsem pruďas. Ta práce mě naučila naslouchat lidem. Ze začátku to bylo zvláštní, spousta kolegů si myslela, že když se s nimi bavím, zneužívám toho, co umím. Ale to opadlo. Kupodivu pomohlo mi to i doma, aspoň myslím. Byl jsem pruďas a člověk živější, teď jsem snad o něco klidnější.
Psycholog, nebo policista? To je letité dilema, jestli policejní vyjednávač má být psycholog. Já se kloním k „policejní verzi“. Ví, co obě strany chtějí a mohou, dovede přichystat půdu na to, kdyby vyjednávání nevedlo ke zdárnému konci. Ale z té psychologie v nás něco je: každý vyjednávač musí projít kurzy, každý rok skládá nové zkoušky.
Nejen rozkazy. Dřív při podobných zásazích vyjednával vždy ten, kdo měl ruce a nohy, bylo to o pokynech a rozkazech jako Slez dolů. Teď už se i další záchranáři naučili, že vyjednáváním se toho většinou dosáhne víc. Nejhorší je, když dotyčná osoba nechce navázat řeč.
Zatím se mi nikdo nezabil. Bojím se, jak budu reagovat, až mi to jednou nevyjde. Až někdo skočí. Může to být klidně dítě, s nimi bývá vyjednávání hodně vypjaté. Asi to jednou přijde, že se z akce vrátím sám. Bojím se ani ne tak reakce lidí, ale toho, jak budu reagovat já sám. Se smrtí jsem se už jako policista setkal, ale v této pozici ne. Třeba to ale nepřijde. Třeba si lidé budou vážit života.
