Děti z univerzitní školky v kalifornském San Diegu dostávaly po pět měsíců hodně zvláštní návštěvu. Na necelou hodinku mezi ně přicházel robot QRIO vyvinutý firmou Sony jako „zábavní robot“. Měří 60 centimetrů a váží sedm kilogramů. Pohybuje se celkem hbitě chůzí po robotických nohách.
Vývojáři japonské firmy se pyšnili tím, že QRIO jako první robot zvládl běh. Při chůzi se na okamžik vůbec nedotýkal nohama země. To však nebyl nejlepší trik stříbřitě lesklého robota. QRIO rozeznává hlasy a tváře. Zapamatovává si jednotlivé lidi a uchovává v paměti, co mají rádi a co nesnášejí. Je schopen nejrůznějších reakcí. Může například otočit hlavu k člověku, který s ním „mluví“, ale může se od něj i odvrátit. Umí se smát, gestikulovat rukama nebo tancovat.
„Kamarád“ ze školky Tým vědců vedený Fumihidem Tanakou byl zvědavý, jestli QRIO prolomí „desetihodinovou bariéru“. Většiny komerčně prodávaných robotů se lidé nabaží dřív, než s nimi stráví deset hodin. QRIO měl proti konkurenci jednu výhodu.
Tanaka mu skrytě „napovídal“, jak se má chovat, kam má jít, kdy by si měl sednout, kdy se zasmát a jaké gesto rukou by se hodilo použít. Děti strávily s robotem celkem sedmadvacet návštěv bez toho, že by se jim omrzel. Naopak, braly jej stále více jako rovnocenného účastníka her.
V následujících patnácti návštěvách se QRIO změnil. Vědci jej naprogramovali tak, aby se robotovy reakce daly snadno předvídat. To robota u dětí „shodilo“. Najednou byl pro ně „věc“.
Poslední tři návštěvy školky už absolvoval QRIO zase „v plné formě“ a také s Tanakovou nápovědou. Děti jej rázem „rehabilitovaly“ a vzaly jej zpět za rovnocenného člena kolektivu.
„Naše výsledky dokazují, že současná technologie robotů má překvapivě blízko k dosažení úrovně, kdy si budou děti vytvářet k robotům poměrně silné vazby a budou se s nimi stýkat podobně jako s lidmi,“ shrnuje výsledky výzkumu studie publikovaná ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences.
„Robot dostával od svého řídícího v povelech informace průměrným tempem jeden byte za dvě minuty. Mohlo by se zdát, že právě takový přísun informací schází současným robotům k tomu, aby byli ve společnosti úspěšní.
Ve skutečnosti ale člověk ovládající robota nedělal o mnoho více, než že ho nenechal nečinně stát, orientoval jej do středu místnosti a pomáhal mu vyhýbat se překážkám. Zdá se, že s výjimkou reakce na dotyky je robot bezmála autonomní.“ Pobaví a vymění i plenu Robot QRIO nebyl nikdy uveden na trh. Společnost Sony jeho vývoj zastavila. Přesto přinesly pokusy s tímto robotem řadu podnětů k zamyšlení. Robotů, kteří nejrůznějším způsobem pomáhají lidem, stále přibývá. Obvykle provádějí nepříjemné nebo nebezpečné práce. Myjí okna, čistí kanály, tankují benzin do nádrží aut nebo pomáhají pyrotechnikům se zneškodněním nastražených náloží. Objevují se i roboti společníci.
Nyní je na celém světě asi 5,5 milionů robotů pomocníků. To je pětinásobek počtu robotů pracujících v továrnách na výrobních linkách. Do roku 2011 by se mohl jejich počet zdvojnásobit. Jejich kvalita roste, cena naopak klesá. V roce 2006 byli o 80 procent levnější než v roce 1990. Máme se tedy na co těšit.
Počítačový expert Noel Sharkey z University of Sheffield patří k vědcům, kteří spojují nástup robotů i s určitými riziky. Upozornil na ně na stránkách prestižního vědeckého týdeníku Science ve stati nazvané „Etické hranice robotiky“. Sharkeyho obavy z následků rostoucího využívání robotů se týkají především nejmladších a nejstarších členů lidské společnosti – malých dětí a seniorů.
Jak ukázala Tanakova kalifornská studie, děti si vytvářejí na dostatečně flexibilního a komunikativního robota poměrně silnou vazbu. Berou jej jako sobě rovného a chovají se k němu jako k člověku. S tím, jak se budou roboti zdokonalovat, začnou pouta mezi dítětem a strojem nabývat na síle.
Děti dokážou strávit spousty času se vším, co jim nabídne zábavu, například s počítačovými hrami, televizí nebo DVD přehrávačem. Žádný z dosavadních prostředků zábavy však nedokázal o dítě pečovat. Robot tuto možnost má. Je to jen otázka technického vývoje. Na dětský pláč by nereagoval tím, že přivolá rodiče či jiného člověka. Sám zjistí, co se dítěti stalo, a zjedná nápravu. Podá mu spadlou hračku, dá mu napít či najíst nebo mu vymění plenu. Vytlačí člověka?
Nedávný výzkum amerických pediatrů ukázal, že zhruba pětina rodičů nechává děti dívat se na televizi především proto, aby měli volno sami pro sebe.
Pokračování na straně 26
Život s roboty pomocníky zažene lidi...
Dokončení ze strany 25
Jak by se tito lidé asi zachovali, kdyby si mohli koupit robota, který by jejich dítě nejen zabavil, ale také by je pohlídal, nakrmil a přebalil?
„Děti by mohly být ponechávány bez kontaktu s jinými lidmi po mnoho hodin denně nebo i po několik dní. Psychologické následky takové sociální izolace na duševní vývoj dítěte zatím neznáme. A co se stane, když rodiče ponechají dítě téměř výhradně v péči budoucích bezpečných robotích pěstounů?“ píše ve svém výhledu do budoucna Noel Sharkey.
Není pochyb o tom, že mnozí rodiče by robotí chůvu uvítali. Vytvářejí poptávku, které průmysl vyjde dříve či později vstříc odpovídající nabídkou. Živelný vývoj na tomto poli s sebou nese příliš mnoho rizik pro budoucí generace.
„Je životně důležité, aby veřejná diskuse o hranicích pro použití robotů proběhla dříve, než tuto otázku rozhodne průmysl ruku v ruce se zaneprázdněnými rodiči,“ vyzývá Sharkey.
Velmi podobně hodnotí vývoj robotů, kteří jsou určeni pro pomoc seniorům. Světová populace stárne. Mnozí lidé jsou odkázáni na cizí pomoc. Mohli by za pečovatelky a další sociální pracovníky zaskočit specializovaní roboti?
První z nich jsou již na trhu. Například japonská firma Secom vyvinula malého stolního robota „My Spoon“. Jde o jakýsi „robotický jídelní příbor“, který dokáže nakrmit člověka prakticky jakýmkoli jídlem.
Společnost Mitsubishi začala v roce 2005 prodávat robota Wakamaru. Metr vysoký žlutý robot byl vyvinut jako společník pro staré lidi nebo ty, kteří nemohou ze zdravotních důvodů dlouhodobě opustit domov. Wakamaru reaguje na lidský hlas a sám odpovídá lidskou řečí. Může se připojit na internet a získávat odtud vyžádané informace. Připomíná seniorovi, kdy si má vzít léky. V případě jakýchkoli problémů přivolá Wakamaru pomoc.
Život s podobnými roboty bude pro seniory bezpochyby bezpečnější. Opět tu ale vyvstává riziko, že se senioři ocitnou téměř výhradně v rukou robotů. Pomocník nebo pečovatelka jsou často jedni z mála lidí, s nimiž ještě senioři přicházejí do styku. Pokud je nahradí roboti, senioři o tuto poslední vazbu se společností přijdou.
***
Kybernetická chůva
Pečuje o vnoučata jako o vlastní, stará se o dlouhodobě ležící stařenku. Roboti se mohou stát vzornými pomocníky, ale zároveň vyvolávají riziko, že se radikálně oddělí svět dětí a seniorů od světa lidí v produktivním věku.
„Je životně důležité, aby veřejná diskuse o hranicích pro použití robotů proběhla dříve, než tuto otázku rozhodne průmysl ruku v ruce se zájemci z řad zaneprázdněných rodičů a dospělých dětí seniorů,“ vyzývá Noel Sharkey z Universityof Sheffield
Robot QRIO měří 60 cm a váží sedm kilogramů. Mateřskou školku v kalifornském San Diegu navštívil téměř třicetkrát a při testech se k němu chovaly děti jako k člověku. Technický vývoj směřuje k robotům, kteří podají dítěti spadlou hračku, dají mu napít či najíst nebo mu vymění plenu. Mnozí rodiče by robotí chůvu uvítali.
Robotický pes AIBO sloužil při testech dětem jako hračka
Inteligentní stroje rovněž nahrazují pečovatelky seniorů. Malý stolní robot „My Spoon“, vyvinutý firmou Secom, dokáže nakrmit člověka prakticky jakýmkoli jídlem. Přístroj jako by vypadl ze sedmdesát let starého Chaplinova filmu Moderní doba.
Společnost Mitsubishi začala v roce 2005 prodávat Wakamaru. Metr vysoký žlutý robot byl vyvinut jako společník pro seniory nebo ty, kteří nemohou ze zdravotních důvodů dlouhodobě opustit domov. Wakamaru reaguje na lidský hlas a sám odpovídá lidskou řečí. Může se připojit na internet a získávat odtud vyžádané informace. Připomíná seniorovi, kdy si má vzít léky. V případě problémů přivolá Wakamaru pomoc.
Źivot s podobnými roboty bude pro děti i seniory bezpochyby bezpečnější. Vyvstává ale riziko, že se ocitnou téměř výhradně v rukou robotů. Chůva nebo pečovatelka jsou často jedni z mála lidí, s nimiž ještě přicházejí do styku. Pokud je nahradí roboti, přijdou děti a senioři o tuto poslední vazbu se společností.
Život s roboty bude bezpečnější, ale stoupá riziko, že člověk zůstane opuštěný
O autorovi| Jaroslav Petr, publicista
